Tam sama,
Až na úplném dně….
Mé srdce,
Zpívá o svém zatracení….
Bolí,
Vědomí…
Že sama sebe,
Tolik ničím….
Jsem sebevrah,
Všeho dobrého ve mně….
Ztracená,
A omráčená svými problémy
Emoce,
Tříští se o mojí hlavu…..
A já dívám se na ruce,
Tak křehké….
Stačilo by jen,
Zvracím svoje temné myšlenky…
I své
optimistické já…
Jsem bez touhy,
Chtít něco lepšího…
Jen v nekonečných,
Depresích….
Bez vidiny,
Na lepší zítřek…
A ta tma,
Mě tak krásně uspává…..
Jediná mi rozumí,
Chce být se mnou….
Pláče, když pláču já….
A drtí mě,
Pod přívalem ticha….
Četl jsem nedávno o nějakém českém profesoru, který dobrovolně strávil měsíc v naprosté tmě, izolován od světa. Prý to byla jakási terapie a on po skončení prohlásil, že se cítí o deset let mladší a chtěl ještě pár týdnů ve tmě zůstat...nedokážu si to představit :-)
14.03.2011 22:46:00 | Chancer