Když jsem sama po nocích,
a nemám kam jít,
stín vrhám po bocích
stěn, a (ne)chci pít.
jako ostnatý drát,
škrábe mě ticho,
a nemám sílu se prát,
ze vzpomínek bolí mě břicho.
Topím se v nich,
v prázdných místech,
a mám se bát
nebo čekat,
chtít abys u mě stál?
I za světla je tma,
ve které se topím,
i za světla je tma,
dost už prosím.
Tolik smutku,tolik tísně...
Vyjdi ze světnice do světlých koutů
a nech na sebe působit západ slunce
ten tomu rozumí...
aspoň někdo bude s Tebou souznit.
Pak hlavu vzhůru,život je krátký i když bolí...
31.03.2011 06:58:00 | Danger
Ano, Tvé dílko je s nádechem smutku, snad se to brzy spraví... a bude jen hřejivé světlo.
22.03.2011 19:53:00 | NikitaNikaT.