Odraz se, stoupej!

Anotace: Tohle jsem napsala kdysi dávno jako reakci na dopisování se dvěma lidmi, kterých si nesmírně vážím

Odraz se, stoupej!
Myslíš si, že horší už to nemůže být?
Všichni na tebe hledí s úskokem?
Říkáš, že takhle víc nechceš žít
Copak nevidíš to slunce za mrakem?

Usedáš na dno, do bahna se boříš
Nemůžeš vstát a nevidíš na nebe
Za co jsi trestán, se nedozvíš
Tak sám a sám, viníš jen sebe

Na dně té propasti
Se jménem: svědomí
Padl jsi do pasti
Vlastního vědomí

Lidé, co radí ti
Jsou chytří, nebo ne?
Přemýšlej o smrti
S ní všechno pomine

Teď slyš, co řeknu ti
Proč tolik pospícháš?
Už žádné objetí?
Všechno tu zanecháš..?

Pláčeš, že jsi na dně?
Proč toho nevyužít?
Neskrývej smutek, vykřič jej vně!
Nebo nechceš nic zažít?!

Jsi na dně, tak se odraz
Neklesneš níž, nesmíš se bát
Zasloužíš si nějaký ten „voraz“
Lehni si a začni se smát

Čemu? Není to jedno?
Směj se, až pochopíš!
Už nemysli víc na dno
Svět je vlastně krásný, víš?