duše kamene...

zvolna se šeří
a gotické klenby
v okrouhlé věži
s kónickou střechou
s podsebitím
se do stínů noří...

chrámová loď
zvolna proplouvající kolem
se plní přítmím
a temnota zaplavuje
zkamenělé lidství...

mohutné paže sloupů
se pozvedají k žebroví
a rostoucí šero vše zahaluje
mým očím...

zvolna dýchám
do rytmu vzdálených zvonů
dotýkám se
oživlých kamenů
obtížených tajemstvím
dávných časů
kdosi neviditelný
odříkává kdesi na stěžni
hrudního koše
večerní motlitbu
a klidný plamen voskovice
protkává zlatými stružkami
potemnělé srdce...

čekám...

až se pomalu a nezřetelně
z polostínu vynoří
ve ztuhlém postoji
žena plná symbolů
němá strážkyně
antických tradic
bdící nad ztracenými
pohřbenými bůhví kde
a nutí k zamyšlení...

o marnosti pozemských věcí
o pomíjivosti statků lidských
o tom
že i spravedlivý může být brzdou
pyšných...

co zbylo z těch moudrých
co si připomínám
co chci zachovat?

jen kenotaf...

a přesto
tu okázalou banalitu
prvního dojmu
pro mne v mnohém
svým dosahem a učením přesahují...

jak sladký může být život
když pozoruji dobro
ať už je jaro
pod kvetoucí větví
nebo uprostřed zimy
pod sněhovou závějí....