Až teprve

Anotace: Když ztratíme důvěru v přátelství, najednou nám přijde, že svět má o jednu barvu méně.

Teprve až budu bohem,
pro něhož leckteré srdce puká,
přenádherným andělem,
jehož zvěční Michelangelova ruka,
nebo smějící se pannou,
které své srdce odevzdal král,
snad svícemi, co věčně planou,
v šeru tajemných katedrál.

Narostou mi sněhově bílá křídla,
odletím směrem k oblačnému ráji,
a v temně modrém Orionově kraji,
počkám na nový krásný den,
kdy Helios pozve mě do svého sídla,
spleteného z paprsků, jemných jako sen.

Tam ukradnu si kousíček křišťálu,
na stříbrný řetízek ho pověsím,
už zbývá jen potichu, pomalu,
protančit červánkovým procesím.
Uvíznu v odrazu vodní hladiny,
zamotám se do rosou zdobené traviny,
a když vysvobodí mě onen nebeský pán,
co přišel si pro svůj kamínek,
připoutá mě, zlostí hnán,
do přelétavých motýlích vzpomínek.

Až jako vězněný básník, co v temnotách dobývá rudu,
zoufale šeptající stále dokola svůj rým,
Pak teprve, až tím vším jednou budu,
pak teprve znovu ti uvěřím.