Samota s Nicotou

Anotace: opět, nejsem básnířka... jen se ke mě dostavila múza a ta u mě nikdy nesignalizuje nic pozitivního... toto není báseň, je to jen sled slov...

Samota s Nicotou daly si rande,
zašly spolu do hotelu Grande.
Chvíli mlčky koukaly,
pak chopili se číší
rudého moku usrkly
a tom vám já píši.

Mám však strach pokračovat dále,
to co stalo se,
udivilo davy v sále.
Ty dvě děvy mravů lehkých,
strhaly ze sebe svršků vetchých.

Pokračovaly pevně v tomto činu
až skončily si v náručí.
Ofina na ofinu,
v alkoholu područí.
Najednou tam ty dvě,
s rozkoší,
zkameněly v sousoší.

Nemravné zdá se vám?
Možná.
Však sáhněte si do duší.
Stále?
Nikdo nic netuší?
Kolikrát už s vámi ty dvě coury
souložily za mrzký plat.
Nevíte?
Ve chvílích, kdy Samota s Nicotou,
u vás v loži jako doma jsou.

Nikdo z nás totiž nechce znát
ony chvíle, kdy každá vteřina,
jeví se jako katů rodina.
Kde pomáhá jen sklenička.
Ta z milosti ránou je.
Kdy svět vypadá jako
zaseklá hodin ručička,
kdy jen spánek vysvobozuje.