Stará půda

Vrzající staré schody, nahání zlehka hrůzu.
Našlapuji pomalu, než vystoupím na půdu.

Temná místnost se spoustou překvapení
co přenáší se z pokolení.

Její atmosféru nasávám ráda -
je tak šedá, zvláštní, zajímavá…

Vůně tajemné minulosti
mísí se s prachem přítomnosti.

Dívám se na stropy, stěny i na zem..
I prázdná krabice oplývá tu kouzlem.

Vlastní příběh má každý kus,
okolo půdní koberec - holubí trus.

Tady to nesedí, když je čisto,
prach i pavučiny - vše má své místo.

Kdo probouzel se nad ránem
s hrnkem v ruce, co spadlý je za rámem?

Někdo si dal práci, nosil nejedno kilo-
zavařovací sklenice- je jich tu plno!

V rohu zas zaprášená botka,
vedle ní roztržená stará fotka.

Proč půda tyto věci pohltila?
Neodnesla ani majiteli nevrátila?

Z půdního okénka vyhlížím ven.
Už nikdy neuvidím včerejší den-
ten je již zapomněn.