Smutný anděl

Smutný anděl,
seděl na okraji zábradlí.

Pod sebou jen prostor,
jiní by se strachovali,
aby do něj nespadli.

Jemu to bylo jedno.

Ostatně jako všechno.

Seděl tam a plakal.

S každou slzou,
co spadla tam do prázdna,
ze zšedlých křídel,
vypadlo mu pírko.

V jedné ruce cigaretu,
v druhé flašku s tvrdým pitím.

Seděl tam,
a hádal se s bytím.

Pořád dokola se ptal,
proč zavrhli ho ostatní.

Možná proto,
že chtěl být jen sám sebou.

Možná proto,
že neuměl lhát.

Možná proto,
že nestyděl se bát.

Býval čistý,
jak uvnitř, tak z venku.

Teď jen ze včerejšího flámu má,
po tváři rozpatlanou rtěnku.

Vypadá,
jak napůl oškubané kuře.

Ba i hůř.

Cizí oko o něj nezavadí.

Ale to není to,
co mu tolik vadí...