dost divné. Těžký osud. O tom si povíme!

Anotace: 6.5. 2011 hypnogen a předznamenání pulsujícího holuba

Sbírka: hypnogen

.



K čemu směřuji
A všechny bublinky v jeho čele
Jako vždycky to není jisté
Ale potřebuji vědět
Jak je možné
Že by se člověk nezbláznil

Cítím z něj tu smrtelnou úzkost
Cítím ze sebe to šílené šílenství
Jen myslí obmyslet
Ušlechtilost hlavy a vlasy
Na nichž se míhá střídavá barva dálničního osvětlení
Platím z toho všeho daně
V podobě olovnatých slz
A přestože je to tango tak smyslné
Není tu k dotančení
Není tu k tančení
A můžeš cítit lehký smutek či radost
Jak si právě zvolíš
Nic není závazné
Jsi svůj pán
Ale ta myšlenka je stále s tebou
Je to ten celý, dokonalý člověk
Jenž je celý sebou a sebou sám
Takový člověk je tvým bohem
Takového musíš ctít
Anebo jít


Intermezzo –
člověk je bytost chtící, bdící, spící. Ale jeho životem pluje mnoho krásy, která se mu porůznu ukotvuje. Ta krása se usadí a řiká: „toto bude tvůj život, stane-li se, že se stane sen, který právě konstruuji.“ Ten sen, to bude to nejlepší z tebe v okamžiku kolize z tím druhým nejlepším. Co je druhé nejepší? Jsi svobodný a mohl by ses rozhodnout, jenže špatně. Druhé nejlepší je krásným způsobem přidáno k tobě, nebo ty jsi k němu přidán. To všechno ale začíná ve snu. ČLOvek se přeci zbláznit musí,stane-li se taková věc. Bude to konec rovnováhy. Ale protože ve snu je to krásné, neporušuje to žádný zákon. A proč ničit, co je krásné? Všechno je připraveno. Vše je připraveno. Vzít anebo odejít. Druhé nejlepší kompatibilní s tvým. A i když to není k dotančení ani k tanci. Neznamená to, že je nutné to zavrhnout. Naopak.

Ten oranžový den
Se mi zaklesl do mysli asi nezdolně
Mám ho mít ráda nebo zaopmenout
Taková odpověď většinou vůbec nepřichází
Je mi v tu chvíli jedno, co mají na sobě ostat ní
Nicméně tento ples navštěvuje příliš mnoho lidí
Chce to změnu prostoru
Změnit svoje hrozné lotrovství a vzít tu ruku jež se nabídla
Zabralo to

Měla bych to líčit s úsměvem na lící
Ale člověk se prostě zblázní
A místo smíchu má olověné řeky
Jež se mu linou ze stokrát proklatých zraků
A ty samy jsou tak nešťastny, že nemohou
Říci slova, která mají vypovědět tu všechnu velkou nešťastnost
Která srdcí netíží




.