Zázrak přírody

V zajetí samoty,
na křídlech motýla,
s nádechem dobroty,
občas si zaspílá…

Přes prudké hyperboly
prodírá své závěje,
někdy uvnitř zabolí,
jindy krásno rozleje…

Párkrát nůž vytasí
a poraní tkáně,
potahá za vlasy
a pořád má zbraně…

Párkrát náruč roztáhne,
skleněnky osuší,
svojí dlaň natáhne
a pohladí po duši…

Jindy smutkem pláče,
slzy kanou do záhybů,
jak nemotorné ptáče,
snaží se napravit chybu…

Tělo to snad vzdává,
svět se zády obrací,
však naděje zůstává
a plamínek se navrací…

Štěstí v krbu plápolá,
jak v kouzelném obrázku,
srdce tančí dokola,
poznává teplo a lásku…

Tak nesmutni a zahoď žal,
přijímej vše, co osud Ti vyvěsí,
život Tvůj je přece dar,
raduj se za ty šťastné příchody…

Usmívej se a jdi stále dál,
děkuji Ti moc, že jsi,
ty lidská bytůstko,
nejcennější zázraku přírody…