Zdcadlení

Zase ji vidíš - tu krásnou, však smutnou tvář...
Zase jej slyšíš - ten tichý, nelítostný pláč...
Když zrcadla se lehce prsty dotýkáš...

Zase citíš, že se nemůžeš nadechnout...
Zase dušíš v sobě zlobu svou...
Když tvé srdce je sevřené do pout...

A asi je to prokletí, že necítím tvé objetí...
Jsi stejně daleko jako odraz ze zrcadel,
když dotýkám se tě - když píši náš děj...

A můžeš mě potěšit i zničit jednou větou...
Děje se splétají - slova se pletou,
když říkáš, že není cesty ani tam ani zpět...

Když už nejsou otázky na které chci znát odpověď...