Dívka v peřejích

Seděla dívka na břehu jezera,
Na noční oblohu potichu hleděla.
Když padala hvězda, slza ji hřála,
Vrátit čas zpátky – jen to by si přála.

Když spustil se déšť, kapky do úst chytala,
Jako třpytivá perla každá po těle stékala.
Zmokly jí vlasy, rty se duhově třpytily,
Utichlou krajinou stíny se plížily.

Znavená tancem, znavená bolestí,
Nedbá svých myšlenek – strašlivých předzvěstí.
Starosti hází za hlavu, deštěm je smývá,
Přichází konec… Inu, jak už to bývá.

Stíny ji popadly do svého zajetí,
Z ubohé dívky dušička vyletí.
Hrůzou teď omdlévá a než se naděje,
Tělo už unáší bělostné peřeje…