Pod žárem slunce,
hnije moje duše...
A černé inkoustové srdce,
je výsměchem dnešní doby....
Po lýtkách,
stéká mi krev...
Teplá, živá,
má... přesto dnes bezcenná...
Zvracím,
své schnilé nitro....
Pod pouliční lampou,
tam kde jsem kdysi hledala naději...
A nebe nade mnou,
pláče jako kdysi můj otec...
Když jsem se vracela domů,
s marihuanovým kouřem....
Jsem jen loutkou,
a tak padám na zem...
Nitky jsi přeci přestřihl,
už včera, hajzle....
Nenuť mě,
vzdychat nad promarněným životem....
Stačí,
že lituji svého ztraceného srdce...
Tak až naposled vydechnu,
a řeknu tvoje jméno...
Už mě nebuď,
chce se mi spát...
+Spánkem věčným+
Ano mě blízké pocity takže st a velké ale zkus už taky vyvažovat bolest radostí...i když ztratíme někoho komu jsme se oddali a věřili mu,musíme jít dál a žít i když se nám vůbec nechce...mám velké problémy whiolet a vůbec se mi často nechce ráno vstát a musím...nechci udělat radost svým vlastním démonům...budu bojovat klidně i s Bohem a se Satanem v konečném důsledku oba splývají v jedno...na kolena?Nikdy!!!
06.07.2011 08:26:00 | la loba
Jak od Psích vojáků ;-) http://www.youtube.com/watch?v=wGUiTQtGbOs
05.07.2011 21:01:00 | JiřÝ
Tvé dílo je velice ponuré, ale musím říct, že má své kouzlo. Sice až morbidní, ale úchvatné. S úctou
Azazen
05.07.2011 18:15:00 | Azazen