Půlnoc nezralých milenců

Je půlnoc

a daleko je ještě ráno

pro stín mramoru

ve světle měsíčním

kdy ticho nehybné

zadusí výkřik matky probuzené

snem hrozivým.



Proč odsouváš desku

z hrobu mého

ty

která nemáš nikdy slzy v očích svých

a nenecháš mě spát.



Tak vstávám

tebou probuzen

abych v noční rose

protřel oči své

a připil zlatem hvězd

na zdraví své

ač toho již je netřeba.



Na

tu máš květiny zvadlých aster

přitiskni květy mrtvé

ke hrudi své

neboť v dutém hrobu

dýchá prázdnota a já.



Posedíme

v hodině půlnoční

zamyšleni sami nad sebou

tak

že přeslechneme

křik našich matek

probuzených snem hrozivým.