Snad je to můj osud

Nad kočárem
kam mě položili,
sudička začala se zlověstně smát,
"Ty zažiješ spousta dřiny,
málokdo bude tě mít rád".

A já rostla jako z vody,
do výšky i kulata,
moc brzo jsem pochopila,
že můj život je odplata.

Posmívaly se mi děti,
a k nim i můj vlastní táta,
že jsem buřt a bedna kytu,
zkrátka holka baculatá.

A tak rostla nula,
rostlo prosté nic, obezity kupa,
život fackoval mou líc.

Dřina sudičkou vyřčená,
ke zdi mě postavila.
Bořila jsem makitou
jak levná pracovní síla.

Všem chtěla jsem dokázat,
že i přes různé chyby jsem to JÁ.
Že sice nejsem modelka,
ale že jsem šikovná.

Nebral mě nikdo.
Samá ponížení.
Makala jsem, dřela...
Ale o tomhle to není.

Lásku po pětiletce odvál čas.
Nelituji, ale bolí to.
Jsem sama.

Sama zas.

A jak sudička vyřkla,
i když nechci to pořád vzdát,
pro mou poctivost a přímost,
má mě vážně málokdo rád...