Přímka samoty

Na bílou oblohu, přikrytou kabátem mlhy,
nalepil jsi samolepící čerň vyhaslých hvězd,
naříkaly, když jsi jim přelepil ústa
paprsky polámaného slunečního svitu,
ovšem slzy, ty nepadají z jejich žalostivých tváří.

Z nebe se noří vysoká věž,
snažíš se vyšplhat do
nejvyšších partií, jako po
schůdcích z kamenných mračen,
jsou ale kluzké a nohy ti rosí pára.

Zasmušilé pohledy rozložitých dubů,
kde se konala nejedna poprava oběšením,
ti opětují svoji velikost a vážnost zločinů,
skláníš se pod prasklou větví a bereš do rukou
oprátku, na které ční němé vzpomínky šibeničníků.

Procházíš alejí domů
z kterých nakukují svítící oči
lamp a chtivých obyvatel,
v jejichž důlcích zažehne plamen
třecí síla studeného kamení.

Jsi sám, tak sám
a přesto je všechno s tebou,
stačí si poskočit na jedné noze
a vytřepat si z uší tu tklivou hudbu,
která se nese poutní nocí...

...tvá paměť se pyšně nese
v oprýskané schránce hlavy,
vrýváš do ní zakázané runy
a sám víš, že jinak nelze pochopit
tu nesourodost pradávné řeči poutníků.

I když ty sám jsi poutníkem osamělým
se sukovitou holí, která jediná doprovází
tě na cestě po přímce samoty...