Sedmé patro

V přízemí mého života culíkatá holčička
popíjí mléko z hrníčku, co podala jí babička.
Pusu rudou od malin, věčně horké tváře
šťastná si večer lehá do polštáře...

Blíží se první patro, s ním povinnosti školní
co s nimi každý nový den tak krásně voní.
S očima udiveného dítěte hltá každý den
stále s pevnou vírou, že život je jak sen..

Přichází patro druhé...třetí..
a ona už touží po dítěti..
Našla si kluka, prince, hrdinu..
a chce s ním být každičkou hodinu.

Ve čtvrtém patře dospělá žena
někdy se cítí životem unavená...
Chvíli je šťastná, chvíli si stýská,
že jí princ vlasy už tak málo víská.

V pátem se zastaví, zhluboka dýchá,
život jí kartama pořádně míchá.
Děti jí dospěly, odchází z domu
a princ jí náhle nechce ke všemu tomu...

Šestka je azyl, kam na chvíli se schoulí
když srdce tak bolí a slzy z očí se koulí..
Dýchá tam zhluboka, otvírá oči,
ví, že dolů nechce a nesmí skočit.

Sedmička pro ní je šťastné číslo
po všem tom zklamání už v duši má čisto.
Pookřála, rozkvetla, rozhlédla se kolem sebe
najednou si všimla, jak krásně azurové umí být nebe.

A život znovu krásně voní...
i když někdy, na chvíli, mráček slunku cloní...
A dál.....?
Dál nevím.. zatím jsem na sedmičce a je mi tam tak krásně,
až vám tady o tom píši básně.