VZPOMÍNKA NA MAMKU.

Moje zlatá mamko, řekni co se se mnou děje,
že jsem někdy plný beznaděje.
Moje zlatá mamko, proč jsem někdy hodně smutný,
ze světa, z lidí, je to nutný??
Jistě to nějaký smysl má, že se mě tohle v hlavě honí,
snad bude mi to k dobru, kdo ví.

Víš, trápí mě ten světa zmatek, nadutost a slepota,
vymře všechna dobrota?
Co mám dělat mamko, prosím, lásku chci dát
a je to jak, když dříví do lesa nosím.
Já dám vřelý úsměv a na oplátku chlad a mračení,
je to konce značení?

Né, konec světa?, né, to snad né,
ale více bolu, škoda, že už nejsme spolu.
Já vím, moc jsme spolu nemluvili, já byl pořád pryč,
snad jednou k tomu dojde, že se opět sejdem
a promluvíme více,
však proč mám čekat, až dohoří mi svíce.

Já vím, byl jsem vždycky netrpělivý,
všechno jsem chtěl hned, nebyl to se mnou někdy med,
ale dnes!, mamko dnes, již nejsem tolik hŕŕŕ ,
život mě přitáh opratě, pŕŕŕ, pŕŕŕ, pŕŕŕ.
A to je dobře, rozumu snad pobral jsem již více,
sic pozdě, ale přece, až po čtyřicítce.

No, co Ti budu vyprávět, vždyť to z nebe vidíš sama,
bylas zlatá, skvělá máma, skvělá máma.
Jo a ještě něco prosím,
popros za nás Pána, ať nám síly dá,
ať smutek úsměv vystřídá.