vědma

na nádraží k ránu čekám
cizých tváří se k smrti lekám
pod konejšivou maskou z kůže
podobaj se noční můře
a každej druhej z nich je vědma
svým vzezřením - tichá, cudná
naláká nás do bažiny
znetvoří nás jen na těla zrůdná

budu sám, budem samy
když nechceme aby
nám vědmy duše vzaly