Můj večer

Temnou oblohu protíná blesk.
Sever se rozzáří jako hořící Řím za Nerona.
Vzápětí zaniká a tma pohlcuje svět.
Zase.
Zavane vánek. Je jako posel blesku,
posel umírající naděje. Pln zoufalosti.
Vlasy mi vlají v jeho smrtelné agónii.
A přesto jej nechám zemřít.
Umírá a s ním taky můj čas.
Snad dětství, na které matně vzpomínám,
snad příběhy, které jsem neuskutečnil,
snad život, který jsem neprožil.
Protéká mi skrz prsty stejně jako krev.
Ale krvavá oběť neznamená nic.
Nevrací mi zpátky čas, vzpomínky, radost.
Nenacházím ani bolest.
Přivítal bych ji.
Snad jen stébla trávy u mých nohou jsou rády.
Dostávají kapky vláhy.
Teplé, hořké a rudé.
Kráčím pryč a tma stále vládne.