Když nemoc vezme jednoho z rodičů

Skončil konec jednoho začátku,
nepřečte máma už jedinou pohádku.
Nevezme dětsko na svůj dospělý klín,
nezazpívá jediný chlácholivý rým.
Ztratila se v mlze, z které už není cesty zpět,
ale odejít musela a netrpět.
Nemoc ji objímala ve své náruči několik roků
a její manžel při ní stál a držel jí ruku.
A to dětsko malé, nevědělo,
proč máma na bílé posteli leží
a andělé bílí jako nemocniční sestry její dny střeží.
Myslelo, že je to jen hra,
pouhé představení dospělých.
Ale máma už není a z dětské tváře zmizel smích.
Jen slzy tečou a zpětně se ozývá :
„Maminko...“
A dospět už musí samo jak do země vhozené semínko.