.
Měla jsem přítele.
Ještě mám?
Netuším…
Nemá tvář,
nepoznám zvuk jeho kroků…
Pryč je ten čas,
kdy mne
hladíval po duši
slovy, co zahnala
šeď prošlých roků…
Něco se zlomilo,
ticho už
neruší
podivný vynález
Grahama Bella…
Kéž by šlo zklamání
vymazat
retuší,
vrátit pár vět
co jsem vyslovit měla…
.
Jak jsou si osudy podobeny?
jak bys mi mluvila z duše
říká se - život jsou holt změny
kde však je krok, co ušel?
kde je ta vůně omámení?
kam vplazily se doteky?
život si plyne - láska plení
Jeho mám v sobě navěky!
27.09.2011 09:35:00 | šuměnka
Nádherná báseň :).Čas spať nevrátime,nikdy.Jedna s najväčších prehier života,že horkosť vlastných chýb nám ešte dlho zostane na jazyku.
11.09.2011 21:02:00 | Terulienka
Souhlasím s předřečníky - krásný, moc krásný - a smutný, moc smutný - a pravdivý!
03.09.2011 06:08:00 | hloubavá
teto, víš, když to odchází tak snadno, tak... tak...
tak.
tak jsi prostě nemohla nic zvorat, víš, :) v opačném případě by to sice mohlo dopadnout stejně /i když nikdy neříkej nikdy/, ale zas bys měla dojem, žes moc mluvila a mělas radši mlčet, víš...
zdravím tě.
22.08.2011 14:11:00 | pamp_elka
... snad ještě pozdě není ... snad ..., co když zase ten vynález to zase změní ?... může ještě ...?
... Tiché ztráty bolí víc, než ty, které odcházejí s velkým rámusem ...A taky nám zůstanou vyryté do duše ... a do srdce ... napořád ...
... osobní, citlivé, smutné vyznání, které rozeznělo nejniternější struny ... krásná ...
19.08.2011 06:14:00 | Bambulka