BÁSNÍK

Anotace: ...

Víno se mísí s pachem neřesti,
dým z cigaret se vpíjí do úst,
tohle jest knajpa nechvalné pověsti,
starý pijan se nechal lhostejně zarůst.

A tu v koutku v té omšelé hospodě,
píše básník slova lásky i smutku,
vůbec nevnímá, že na hodinách pozdě je,
doma ho nečeká nic pěkného vskutku.

Rukou kreslí na kus papíru básně,
svíčka plápolá v šeru hostince,
promítá ve verších úlomky vášně,
které zahřejí i v půli prosince.

Dotknout se slávy by nakrátko chtěl,
upíjí pěnivý mok s bělostnou pěnou,
přečetl nespočet světových děl,
jeho splíny ho do psaní ženou.

Půlnoc rozlila se do ulic rodného města,
víčka ztěžkla mu únavou bohéma,
ve velké Paříži je jeden to ze sta,
psaní jest jeho životní doména.

Na jeho klín usedla štíhlá tanečnice,
rudými rty opojně svádí smysly,
však její srdce je srdcem nevěrnice,
nikoho nenosí v pusté své mysli.

Ztracená existence ztratí se v šeru,
pod stoly leží opitá těla,
o tom všem básník píše, ach na mou věru!
Já tak jako on psáti bych chtěla.