Až konečně nadejde můj čas,
až uslyším zašeptat smrti hlas,
má duše odejde s radostí
tam do propasti věčnosti.
Co však uděláte s mým tělem?
Jistě zapláče, kdo byl mi přítelem,
však nepřítel nad mým skonem jistě zaplesá,
až zemřu, hoďte moje tělo do lesa,
ať poslouží jako potrava zvěři,
jen ti nejsilnější mohou přežít.
Proč by mělo v hrobě hnít?
Takhle lze jej dobře využít.
Nemusíte kvůli mně hrabat díru v zemi
a já bych to ocenila, věřte mi.
Snad ještě poslední přání mít smím,
až bude po všem, co jsem znala,
ať aspoň svým mrtvým masem nakrmím,
zvířata, která jsem vždy tolik milovala.
Nemusíš se omlouvat.. :) Rozplakala? Vždyť to není zas tak depresivní.. a s tím koncem světa se shodneme, taky to tak cítím...
09.10.2011 09:38:00 | Charibeja
Ahoj já nic nestíhám promiň...Tahle báseň mě rozplakala a myslím že naše těla už brzy poslouží jako potrava...konec je na dosah...akorát myslím že to bude konec celé země...
07.10.2011 13:06:00 | la loba