Mrtvá Nevěsta

Mrtvá nevěsta

Z dálky přichází, potichu klape,
co krok to kapka,snad krve, na zem skane.
V závoji mlhy, vlhka a chladu
Klap, klap do ticha, nezůstane vzadu.

Dlouhé a tenké prsty umrlčí
kolem krku obmotají se.
A každý výkřik umlčí,
když klouby stiskem zabělí se.

Žádný z toho sevření cestu nenašel
a do náručí jejího pak i dobrovolně šel.
V očích, či hloubce co po nich zbyla,
vidět je radost z konaného díla.

Tobě pak nezbude snad vůbec nic
a temné noci bdíš,
že si snad přišel o všechen cit,
to zcela jistě víš.

Víš co lstí na tě přichystá,
co všechno tě teď čeká,
tichým doprovodem být jí na cestách,
v krajích, kde Měsíc vzdychá.

Teskní a volá po sestře luně,
slyšíš ho jak zpívá o těžké koruně.
Tu, kterou mu zde sestra dala
a čas noci tak navždy vyvolala.

Bloudit v temnotě, tápat sám,
holýma rukama hledat rám.
Právě tady budeš se procházet po lidských osudech
ty, a s tebou ta co usíná na věky ve hrobech.

Ptáš se kdo je, co chce, čeho si žádá?
Zdali má nebo nemá tě ráda.
Ruku ti sevře a tiše zašeptá:
„To jsem já tvá Mrtvá Nevěsta.“