Smutek na návštěvě

Už je tu zase. Ten Host.
Nikoho jsem nezval,
přece přišel. Nezaklepal.
Všudybýlek a samorost.
Hlasitý pozdrav se ozval
a já ho musel pustit dál.

Tak jsme tu teď oba.
Chce si povídat,
ale já nemám, co bych řek´.
Zmítá mnou zloba;
zas bude hodiny vyzvídat.
Kam vylít mám ten vztek?!

Sedí si v křesle, zašklebeně,
vyčítá, spílá a nadává.
Je to jak rány tlustou holí.
A nejmíň posté mi připomene,
že ty rány, co život rozdává,
někdy dost kurevsky bolí.