Óda na lhostejnost

Svět okleštěný o pár nadbytečných dotazů:
Miluješ mě?
A co?
Dům plný obrazů.
Chceš se mnou být?
Asi
Zlaté časy...
Vezmeme se?
Snad.
Mám hlad...
A co? Nic.
Tak fajn.
To jsou naše děti,
ty malí lidi kolem.
Nechtějí snad něco?
Zeptej se jich.
Asi mají co jíst.
Kdyby hlady umřely,
neběhaly by tu.
Jak bylo v práci?
Vždyť víš. Vše při starém.
Takže nic.
A křič, až zaznamenáš ztráty.
Trčí tu dráty. Sprav je.
Na to máme lidi..
Vidí,
že stydí se být někým líp.
Proč toužit,
když jsou naše vášně bezcílné?
Asi ne.
Radši ne. Ne.
Už nikdy víc.
Chci říct...nic.
Svět oproštěný o pár nadbytečných slov.
Šťastný lov.
Lov slov tak směšně nadbytečných.
Ztich ten divný večer.
A zase ulehnout.
A zase zavřít oči.
A zase spát...