Jednoho zimního dne

Zasněžené střechy domů
a azurové nebe
zmrzlý déšť
zdobí prostor venku.
Ten obraz se mi otevírá
před očima
a nevidím v něm svobodu
a nevidím v něm vřelost.
Pohled se snižuje
k mokrému betonu...
a náhle cítím palčivou bolest
po dotyku na nahřátou
plochu vařiče...
Olivově zelená
je barva stojícího auta
tam před domem
Proražené sklo od půdy...
Blátivý smutek chodníku...
Už se nebráním výčitkám,
už se nebráním vzteku
té, co mě křikem
odhání od sebe.
Už jen poklidně stojím
a nechám si říkat
hrozivým hlasem
hrubá slova...
A vskutku -
výhlídky ještě chmurnějších nálad,
nečinnost bez citu,
bez citu a bez nářku
všech těch prohraných chvil.
Blížící se konec...
v nedohlednu.
Stále větší otupělost
a stále větší sklíčenost...
Co dalšího ještě čekat
Jen vyvarovat se rána,
jež rodí další těžký den...