Requiem za Štědrý den roku 1938

Anotace: zemřela náhle dne 31.března 2006 ve věku nedožitých 68 let.

Pamatuji se, když jsi mi v horečkách četla pohádky a kouzlila v leporelu
a v octové láhvy si zchraňovala vodu pro hrdlo dítěte rozpáleného sluncem, častěji však horečkou
pamatuji si na Etu, kterou jsi se roky vonívala,
na hřeben s hustými zuby, kterým si mě jako děvčátko v bílém sborovém svetru česávala.
...na deštivé dny, kdy jsi nosila to své bleděmodré paraplíčko s květy, snídala černou kávu s chlebem a učila si mě krasopisu.
Kdy po dětském domově, osamoceném životě bez muže, těžkých operacích páteře, rozepřích s brutálním dědkem, kterého bavilo na tebe číhat na schodech a v sklepeních a sprostými slovy tě častovat a pěstmi týrat, ach, ano, pamatuji se na den, kdy jsem zvedla telefon a tam zněl mocně tvůj hlas s vlídnými slovy, přes všechny tvé strasti a já tě odbyla kvůli něčemu pomíjivému, co už je dávno tatam. Pamatuji se i na tvé povídání o našem rodu, erbovních listinách, prokletém otci , kterého si tvá matka vzala pro krásné modré oči, aby pak prochlastal celé panství a tebe i s bratrem Jaroslavem vsadili do žaláře dětských citů.
I já mám slabost pro modř těch očí.
Pamatuji se na den, kdy jsi za mnou přijela do míst, kde končí lidé na pokraji šílenství, přestože ses horko těžko udržela na nohách, na den, kdy jsem ti přivedla představit svého anděla a ten se divil, že ve svých letech nemáš jedinou vrásku.
Odpusť mi, že se nezmohu na nic jiného, než přemýšlet nad tím, jakou hudbu ti vybrat k poslednímu valčíku nad žárovištěm, že ti již hodiny hledím do očí na parte a opakuji si ty smuteční bláboly, které se píší strojově a příliš fádně.
Líbí se ti Mozartovo Requiem, babičko?