Poušt'

Anotace: co cítí zrazený člověk?

Poušt'

50 tisíc let jsem probrečela,
kvůli tobě,
řvala, vzlykala, úpěla bolestí!
Pro nic
Měla jsem představu,
ach bože!
Sama sobě jsem k smíchu,
když to ted' píšu.
Ta idea - týkala se nás dvou.
Spolu bychom byli, žili a milovali se...
Je to ubohé,
je to k smíchu!
Já jsem tak ubohá a tak neštastná,
ach bože!
Nechal jsi mě v poušti,
v tom písku beznaděje,
všechno mi proteklo skrz prsty,
jako písek.

A oáza?

Ta zmizela s tebou

Všechna ta grandioznost, to mistrovství,
ten geniální plán,
všechno se obrátilo v poušt'.
Vše seschlo a už se nedá navrátit.
Hledat novou oázu?
Budu, již brzy,
musím se však vymotat z toho bludného kruhu,
z mé pouště,
potřebuji kompas,
který mi ukáže správnou cestu.
Tu nejsprávnější a nejkratší cestu k mé nové a nikdy,
nikdy nevysychající oáze.