Balada o strachu

Utíkám tmou, podlamují se mi kolena,
marně tápu po stěnách, které tam nejsou.
Co chvíli zakopnu, musím se pořád ohlížet,
znavené nohy už mě sotva nesou.

Srdce buší mi v rytmu afrických bubnů,
cítím zlo ze všech stran, není kam uniknout.
Ze strachu rvu si vlasy, až krev mi teče
z hlavy i z prstů, jen co chvíli zakopnout.

Ležím na zemi, topím se ve vlastní iluzi,
svíjím se křečí, až kosti mi praskají.
Nevím jak dlouho to ještě můžu vydržet,
když démoni z temnoty už si mě svlékají.

Co se to stalo, kde jsem se tu vzal,
a proč jsem zpocený a držím v ruce dýku?
Bolí mě hlava, jsem vyčerpán k hranici života,
o jizvu na nártu rozšířil jsem svojí sbírku.