Ztracená

Anotace: Jedna z mých nejpesimističtějších věcí vůbec. Není tak úplně o mě samé, ale o tom, jak někdy vidím svět... A o bezmoci.

Usínám.
Někde nad mořem v tuto jedinečnou chvíli svítá.
Kolik lidí v tento okamžik skrývá svoje smutky
Kolik stromů teď podťato padlo a kolik vzplálo
Kolik novorozených koťat se právě teď topí
Kolik bytostí něco bolí

Spím.
Ano, někde svítá dál.
Rodí se den hned od začátku umazaný mastným kouřem a pálící v očích.
Kolik lidí doufá, že se už neprobudí
Kolik stromů bylo vysázeno jen proto, aby mohly být pokáceny
Kolik zvířat se právě rodí pro smrt a krátký život bude utrpením
Kolik bytostí se cítí být v kleci

Probouzím se.
Svítání neléčí, ale zatracuje.
Neztrácíme se – jsme ztraceni.
Všichni jsme tichými, nenápadnými sebevrahy a jen pár lidí si to připouští.
Kolik lidí právě odmítlo život jako další možnou alternativu přežívání
Kolik dalších rostlin jsme právě zabili za to, že uměly žít
Kolik zvířat nemá co jíst a pít naší vinou
Kolik bytostí otupěle necítí nic než znechucení

Bdím.
Svítání je prokletím.
Světla nás nutí vidět.
Kolik lidí zabilo ze své vlastní prázdnoty
Kolik rostlin spálily kyselé a otrávené deště
Kolik zvířat jsme naučili nenávidět
Kolik nám zbývá času uvědomit si, co pácháme
Kolikrát nám bude ještě dopřáno vidět svítání
Kolikrát budeme muset zemřít, než pochopíme, že nic se neděje náhodou