Kým...

A tak se vracím na ta místa, kde jako bych žil sám.
Hladím květy Konikleců, oddávám se hrám.
O Tvář otírá se stéblo trávy,
skrze něho vítr tiše praví..
Do kopců, do lesů zlákal Tě jen žal,
vrať se zpátky domů, odkud jsi se vzal.
Něžně svírám žlutý pantoflíček,
čekám z lásky snad jen na políček.
S jedním krokem rozstoupí se větve stromů,za nimi se skrývá "hrad"
a ten vítr zase šeptá, neměl bys tu stát.

"Kolik je těch věžiček,
co měří výšku s břízou?
Kolik napsals básniček,
co v duši, v srdci víznou..?"

A zelená brána dokořán, povolí Ti vejít.
Bude němým svědkem, jak zvládáš strachu čelit.
V hrudi tíha, srdce tluče,
vánek přestal našeptávat, vítr tiše skučet.

V dálce mizí, místo cizí, kde jako bych žil sám...