Nezapomenu

Pomalu přesýpá se písek hodin
a můj svět se mění k nepoznání,
dýchám víc prapodivných splodin,
slabší silnějšího často brání.

Zmizela z mého světa láska, naděje
zmizelo vše pro co stojí za to žít,
snad ostatní to slunce ještě zahřeje,
pro mě však může zítra nevyjít.

Co kdysi měl jsem rád už padlo
i zeď, kde jsem se líbal poprvé
i na trati nedaleké staré hradlo
a nad Prahou je nebe bez krve.

Dřív červánky se často ukázaly,
jen tak stavily se na večerní čaj
a my se spolu při něm tolik smáli,
někdy si říkám - to byl pravý ráj.

Však ty jsi náhle odešla, neřekla si slova,
podala jsi ruku divné paní v černém hávu
a na mě padla všechna nenávist a zloba,
že ukrást chtěl jsem tvoji velkou slávu.

Nechte si všechny statky světa,
já nechci nic než lásku svoji,
ať dál zní světem tato má věta,
a každý se té pravdy bojí.

Ta pravda má je věru prostá,
proč se jen lidé sami zabíjí?
Tak počítám tu v klidu do sta,
má láska té tvé vše promíjí.

Pokládám ústa na tvé čelo
a potom víko na tě přikládám,
měl jsem rád víc než jen tvé tělo,
dokázat to však musím sám.

Pomalu klesáš do toho rovu,
jež bude ti nyní sladkým domovem,
já pohled stáčím k tomu stromu,
kde prvně řeklas, mě si lásko vem.

Slza mi stéká po vousaté tváři
a nikdo mi soustrast nepřeje,
tvá hvězda v mém srdci navždy září,
zaklaply navždy jeho veřeje.

Snad jednou otevře je jiná žena,
však bude dlouho hledat klíč,
než vzpomínka tvá do ztracena,
nadobro zmizí lásko pryč!