Svíčka

Potichounku ve větru si zpívá,
o mnoho přáních krásných dnů,
když v bouři neklidně usíná,
plamínek zhasl, otevřel se svět snů.

Ve větru se třepetá osamělá svíčka,
na zdech předvádí divadlo své krásy,
polehounku a něžně políbit tvá víčka,
ráno nevzpomeneš si co vše byli sny.

Jediný plamínek odolává hurikánu,
nezhasne-li bude stále krásný den,
až usneš svou ruku z těla stáhnu,
po noci budeš se ptát: „ A co ten sen?“

Malá, osamělá ale tak nádherná,
za kolik let se opět vše udobří,
vždyť nezáleží jestli je krásná,
tak klidně se v tvé teple sní.

Poslední svíčka třepotá se ve větru,
nedýchej v její blízkosti tak prudce,
vždyť stačí tak málo a zbavíš se snu,
a komu dáš své jediné milující srdce?

Ještě jednu věc ve větru uslyšela,
jen tvé slabé vzdechnutí touhou,
vzpomeň jestli jsi to takhle chtěla,
už zhasla poslední svíčka ve větru.