Sami nahoře v oblacích
ve věži starobylého kostela
omšelé smuteční hodiny
kráčejí stále dokola
Hned dole pod nima
zprava do leva
mosazné kostelní zvony
bimbají o seba
Ještě níž chór v lavicích
pro víru věřících
z modlitebních knih
stále častěji
zpívá smutněji
Zrovna dnes si jarka editovala slovenské slovo ze své básně pryč. Nelítá tady nějaký virus? O seba? Co je to?
To je nějaký moravsko-slovácký slang?
Rozchody a schody, láska a neláska. Ono to do sebereflexívní poezie patří. Většinou se ale u takovéto poezie děsivě nudím. Je pro citlivé duše, které to můžou číst stokrát jinak. Tohle není až tak blbé.
07.09.2006 16:06:00 | Petr Miroslav