Historická budoucnost

Anotace: Elegie úpadku, část 2

Vločka k vločce tiše sedá,
na mě smutek opět padá.
Vím že bude ještě hůře
a tak trnu v tiché hrůze,
co další dny připraví.

Neumím žít ze dne na den,
nejsem jako jiní blázen,
na diskotéky se chodit opíjet,
mozek svůj tak zabíjet.

Teď zde znovu vidím mraky,
podivíni nám vládnou,
na poddané vyvíjí nemístné tlaky.
Snad brzy z trůnu spadnou,
než to tu rozeberou.

Zatímco slábne naše drahá zem,
hrdí jsou za slabost trestáni,
okované boty kráčí sem,
zní opět řeči naivní.

Věštci se spletli o čas krátký,
když ohlédneme se zpátky.
Lumíci mají v hlavě pevný řád,
ač často početní,
nepřemnoží se napořád,
nejsou jak lidé v tužbách nicotní.

Na rozdíl od nich,
my trvale ničíme Zem:
"Tady je malé ložisko,
s bagry sem!"
A destrukce začíná nanovo...

Jak dlouho ještě bude idea žít?
Humanismus,
slovo jehož význam měl přinést štěstí,
však nechme ho raději zemřít,
neb dnes už jen zkázu věští.
Ztratilo praotců punc...

Jednou však bude líp,
alespoň doufám,
v novém světě budeme žít,
teď si jen zbytečně zoufám.

V letargii se topí celý svět,
zeď nezájmu k zemi mě sráží,
nemohu přijmout okolní šeď,
mě zářivé barvy tu schází.

Noc už odchází pomalu pryč,
nebudu tím kdo slunce zapálí,
však vzplane jak zářivý klíč,
do světa o němž sníme jen potají.

Sleduji čerstvého sněhu tříšť,
v níž duha se zářivě odráží,
když na ní dopadne zlatavý svit,
jímž krajinu slunce ozáří...