Poloviny

Kolik snů věnuješ mi, můj pane?
Kolik bezesných nocí?
Mohu si žádat štěstí?

Malinký koušíček postačí...

Spřízněné duše ve větru pláčí
Drží se za ruce, dokud poryvy větru
nerozdělí jejich jediné srdce vejpůl.

Pak na podlahu ukápne kousek mne i tebe.

Jen jediné chci slyšet slovo.
Jedinou otázku smím ti dát?
Co bude dál?

Levá komora, pravá síň... Co s nimi?
Vždyť jedna bez druhé nemohou žít...
Vezměme řetěz. Spojme je.

Snad neobjeví od zámku klíč.

Až ucítím tě na své kůži,
pak chtěla bych slyšet,
jak železné okovy přestanou řinčet.

Ticho léčí.
Léčí duše.