Stínonoš

Anotace: Jelikož si tady o tuhle báseň pár lidí napsalo, tak Vám ji tady teda dávám. Jedna z těch oblíbenějších básní. Nevím jestli to spíš nepatří do jiné kategorie, ale budiž.

Stínonoš

Porodil ho ženy klín,
však nezrodilo se dítě.
Jen pouhý stínů Pán, sám stín,
osudu propletené nítě.

Ve tmách jen sám vyrůstal
až sám jim přivýknul.
V kožichách, peří, v kostech spal
a v samotě si hynul.

Tak chodí dlouho po světě,
v každé stínu se skrývá.
Sic stínům pšenka nekvete,
jejich hra stále živá.

A marně hledá, kdo jej uvidí.
Prach pokoje se zvedá, když hledí do lidí.
Tolika ústy prokleté, pouhopouhé stíny,
za to, že lidem nepřejí, že jejich svět je jiný.

Prokletý s ostatnímy svými,
jež za nic nemohou.
Člověka prý zahubit se snaží,
však stojí mu jen u nohou.

Tolikrát chtěl slunce zřít
pod sešeřelou oblohou.
V tichých příkrovech zůstával sám bdít
nad lidskou tváří ubohou.

Kde slunce hledal,
tam přišla s ním tma.
Léto mu svět nedal,
okusil jen noci nejhlubšího dna.

Nedá se zkusit skutečností žít.
Ve snech jen je a v stínech
zas může jenom snít.

S vlky běhá a večeří s havrany.
Věčnost ho volá, věčnost ho čeká.
Svému srdci samoty věrně zadaný.
Čas kol něj proteče jak mrtvá řeka.

Tak nechává se pohltit v temný les.
Zima se třese, už je čas jít.
Místo růží trní mu ustele a vřes.
V nekonečné tmě stín musí tlít.