Stařec a smutek

Každého rána
vídám Tě rád.
Jak kráčíš zpříma
pro čerstvé rohlíky,
s bandaskou v ruce
pro trochu něhy.

Na rohu zas hraje
své tklivé písně ,
bělovlasý harfeník
s kamennou tváří
Je toho o pár tonů víc,
smím to nechat smím.

Ty ho zas svým veršem
po bílém vousu pohladíš.
A aspoň na krátkou chvíli
smutek z duše zaplašíš.

Veršem pohlaď ho
On večer palcem
okraj sklenky.
Zvedne ji vysoko, vysoko
jak by si chtěl připít s oblohou.
S touhou opít všehomíra
dnes strávil noc u Sergeje Jesenina .

Próza či poezie
obě tak trochu znám.
Coura každá z nich byla,
co dnes napíšeš to zítra zbouráš

On popadl harfu
a vyběhl do noci.
Prázdnou láhev
rozbil o oblohu.
Střepy se rozlétly
jak hvězdy po půlnoci.
Tedˇ se válí po chodníku.

Próze na vzteky
knížku zaklap
a hodil jí do řeky.
Sám ale zaváhal
Dnes ne,dnes ne
zítra snad.

Po zbytek noci
chodil městem,
hledal zákoutích
a věřil že pár tahy
zachytí Tvou tvář

Ráno zas na rohu
bude se svým smutkem stát.
Tak Ho vídám já
už taky stárnu.
Jeho harfu z frcu
jsem mu podal.

Až jednou nepřijde
budu na rohu stát.
a své smutné písně
BUDU HRÁT JÁ.