Ptáče a muž

Dívám se na západ, zalitý krví
pod stromem javoru, listy jen šumí
šumí do uší vzpomínka rmutná
těžce jak rtuť mi teď samota chutná

Sám čekám posazen u kmene stromu
rozmlouvám s oprátkou, co visí dolů
Čekám a nevím jen, zda někdo přijde-li
když přijde, přisedne? Budem si souzeni?

Kovovým tichem, mlhou ranní
prokřehlé ptáče teplou dlaní
k srdci přiložím a dechem rozehřeji
nožky studené, co nejněžněji

Chmýříčko přejemné něžně pohladím
ptáčeti mladému bolest svou prozradím
pak navždy ho umlčím, silným stiskem
pípne a stane se mrtvým listem.

Naposled pohlédnu oprátkou do světa
zhoupnutím, tíhou větev zapěje
nad mrtvým ptáčetem visí teď poeta
co čekal, jak ptáče, že někdo ho zahřeje.