Podzimní ráno

To si pište mladá dámo,

je jedno z těch podzimních zamlžených rán,

a jak za výlohami je psáno,

dnes nikdo nesmí zůstat sám.

 

Já jedu někam tramvají,

a Vltava pod rouškou mlhy,

si šeptá svoje potají,

že míří k nám už první sněhy.

 

Na listech co barvou září,

seskupují se krůpěje,

a děti v parku kameny hází,

a dospělí nechovají se dospěle.

 

Každý za něčím se honí,

snad proto, že někdo z mlhy šeptá,

toho hlasu každý se bojí,

a tak nikdo nevzdoruje, nikdo se neptá.

 

Každý z nás se jednou odpuštění dočká,

pak vystoupíme z  černočerné tmy,

to až spadne první bílá  vločka

a poví nám, že stále jsme to my.