Mé nitro

Ve tmě se krčí,
rukama se objímá,
a v ní to křičí,
nikdo se nezajímá.

V místnosti kulaté,
bez rohů a bez dveří,
srdce žalem prokláté,
své duši už nevěří,

Křičí s plných plic,
však platné moc to není,
pláče ještě víc,
žal by roztrhl ji vedví.

Ale ten pocit,
co duši tak moc svírá,
nejde utlumit
a mysl rozežírá.

Proč to tak je neví,
snad život prsty proklouzává,
bojí se, že jí to změní,
podstatu sebe sama.

Úzkost drží ruku v pěst,
okolo její duše,
Už nevidí víc světlo hvězd,
ach ano, zní to suše...