Návštěvnost
Aroma máty - O pět let později
Aroma máty - O pět let později
Bytem se rozléhalo syčení smažené šunky a vajíček. Paní Mainová si pro sebe pohvizdovala. Pes Bruno se v košíku stočil do klubíčka a zakňučel.
„Copak, zlato?“ zamumlala žena od vaření a vrhla na něj káravý pohled.
Pár vteřin nato se ozval zvonek. Paní Mainová si otřela prsty do utěrky. „Už jdu,“ zvolala.
Nahlédla kukátkem a ztuhla. „Marie! Myslím- myslím že si pro tebe jdou!“
Její dcera v sousední místnosti zalapala po dechu.
„Ty patříš k nim?“ zašeptala paní Mainová.
„Chtěla jsem tě chránit,“ zadunělo skrz dveře. „Čím míň toho víš, tím líp!“
„Haló! Paní Mainová, nechtějte, abychom byli nuceni vyrazit dveře,“ varovali ji muži přede dveřmi.
Pojistný řetízek zachřestěl a dveře se otevřely. „A-ano? Co potřebujete?“
Dva muži vytáhli průkazy. „Jsem agent Hanson a toto je agent Johnson,“ představil je jeden z nich. „Jsme z Korporace.“
Paní Mainová polkla. „Proč jste tady? Já nepatřím k jiným!“ štěkla.
Agent Johnson se strojeně usmál. „Já vím.“ Zdržet, zdržet, opakovala si paní Mainová. „Ale dostali jsme, ehm, anonymní hlášku, že vaše adoptivní dcera Marie Jean ano.“
„O ničem takovém nevím,“ zalhala paní Mainová.
Hanson zastrčil průkaz do náprsní kapsy a řekl: „Samozřejmě, že ne. A to je vaše jediné štěstí, jinak byste byla obviněna za napomáhání trestnému činu.“
„Copak je trestný čin takhle se narodit?!“ ohradila se.
„To ne,“ pokrčil Johnson rameny a pohledem se setkal s Hansonem. „Ale co kdyby Marie zneužívala svých schopností a někomu ublížila? Toto riziko nelze ignorovat.“
Drobná paní Mainová zaťala pěsti.
„Ale,“ odstrčil ji svou medvědí tlapou Johnson, „nezdržujte nás od práce.“
Paní Mainová pozadu sáhla po koštěti. „Nemůžete mi vzít mojí dceru!“
Hanson se zle zasmál. „Neměla jste si vybrat... šunta.“
Vešli do Mariina pokoje. Dívka vyjekla a něco upustila na zem.
„Půjdeš s námi, Marie,“ štěkl Johnson. Hanson něco vytáhl ze saka. „Nenuť nás, abychom tě museli donutit.“
„To si pište, že se budu bránit,“ odsekla altovým hlasem Marie. „Jděte se bodnout.“
„Nemáš proti nám šanci holčičko.“
Rozezlený smích. „Ta kráva Nadia!“
„Tak dost. Frede, jdeme na to!“ odbyl to Hanson, ale na hlase bylo vidět, že ho znejistil fakt, že Marie uhodla, kdo ji udal.
„Nemáte tušení, čeho jsem schopná!“ varovala je Marie a stále se smála. „Nadia neví co dokážu!“
Ozvalo se ostré šlehnutí a oba dva agenti zakleli. Rána, jak nějaký těžký kus nábytku dopadl na podlahu.
„Injekci!“ vyjekl Fred Johnson.
To snad ne! Chtějí Marii uspat?! To tedy ne! To jim nesmí dovolit.
Když se však paní Mainová vřítila do pokoje své dcery, už si ji Hanson přehazoval přes rameno. „Medaili za spolupráci teda nedostanete, Audrey,“ utrousil místo rozloučení.
Panebože. Když toho odpoledne Megan Turnerová zvedla mobilní telefon, sdělila jí Audrey Mainová, že její dcera je jedna z jiných. Megan to ale samozřejmě věděla, koneckonců, ona také disponovala zvláštní schopností. Audrey jí prozradila, že v pokoji Marie našla na stěně spálené skvrny, Marie ovládá oheň. To Megan též věděla, ale na oko udělala nějaké to óch a ách. Čím méně Audrey ví, tím lépe.
Nicméně, Audrey řekla doslova toto: „Megan, my musíme dostat Marii z Korporace.“
„Já jí odtamtud dostanu, paní Mainová.“ Megan se odmlčela a v duchu dodala: i když nevím, jak to udělat... „Slibuju.“
Sedmnáctiletá středoškolačka vstala z židle u konferenčního stolku s telefonem a šla do společné garáže pro svoje fialové BMW. Nervy měla napjaté k prasknutí.
Ve městech existovaly tajné spolky, ve kterých se sdružovali lidé se zvláštními schopnostmi. Ten v Seattlu se nazýval Hadí chýše. Ona a M-M tam párkrát zaskočily. Lidé se tam chovali poněkud nadřazeně a nekompromisně vpouštěli jenom členy, protože se našli i jiní, kteří dělali pro Korporaci.
Megan zabrzdila v postranní uličce, vyndala klíčky a váhavě vystoupila. I přesto, že se díky své schopnosti dokázala snadno ubránit, působila na ní tato čtvrť poněkud utlačujícím dojmem.
„Kočičko!“ zařval jeden z opilců, poflakujících se před barem. „Nechtěla by sis skočit?“
„Nemám čas,“ odsekla dívka a zastrčila si přečnívající pramen nafialovo obarvených vlasů za ucho. „Jděte někam!“
„Ale no tak, fialko!“ připotácel se k ní jeden z nich a uchopil ji za loket. „Nebuď netýkavka.“
Megan jen zajiskřily šedomodré oči. „Drž hubu,“ varovala ho. „A dej ty pracky pryč!“
Zatřásl s ní. „Řek sem, že si s náma skočíš.“
„Vybral sis sám,“ konstatovala. Muž zachroptěl a zapotácel se, jak dostal ránu elektrickým proudem.
Megan se bleskurychle vřítila ke vchodu do Chýše a ukázala průkazku, kterou nosila pořád v peněžence.
„Ahoj, Meg,“ pozdravil ji mohutný vyhazovač. „Dneska bez M-M?“
Megan nacpala peněženku zpátky do kapsy. „Marii chytili. Korporace,“ sdělila mu stručně.
„Sakryš, holka,“ zkroutil mladík tvář. „To je mi líto.“
„Jo a mimochodem,“ důvěrně se k ní naklonil. „Zavolej mi, kdyby se ti chtělo. Jsem Tob.“
Usmála se. „To bych musela mít číslo.“
„Běž klidně dovnitř. Máš ho v peněžence,“ uchechtl se.
„Telekineze?“ zahádala šeptem Megan. Zelené stěny a tlustý černý koberec pokrývaly celou chodbu. Stěny rámovaly kresby, na kterých lidé s PSI schopnostmi vraždí a mučí ty obyčejné.
Megan s takovýmhle chováním nesouhlasila. Bylo to špatné a nespravedlivé.
Otřásla se a zachumlala se víc do kabátu.
Matthew neměl ve zvyku vlámat se do cizího bytu, ale šla po něm Korporace, tak uvítal cokoliv. Navíc to vypadalo, že v tom domě už dlouho nikdo nebydlí.
Opatrně za sebou zavřel dveře a znaveně se svalil na gauč v obývacím pokoji.
Oči otevřel až ráno.
V lednici bylo čerstvé mléko... podivuhodné.
„Často otevíráš ledničku v cizím domě?“ zeptal se dívčí hlásek.
Matt sebou trhl a otočil se. Za ním se o zábradlí opíralo děvče se sklenkou mléka v ruce a lhostejným výrazem ve tváři. „Co tady sakra děláš, holčičko?“
„Drž klapačku, Matte. Viděla jsem tě přijít.“
Matt si málem odplivl. „Jsi jedna z nás?“ Nečekal na odpověď. „Proč nejsi zaživa pohřbená v Korporaci?“
Dívenka upustila sklenici. „Protože moje máma se obětovala, aby mě zachránila,“ trpce se pousmála. „Ale já jí dostanu zpátky.“ Plavně přeskočila zábradlí. „Slibuju.“
„Takže ty vidíš budoucnost, jo?“ zamumlal. „Pročs teda neutekla, kdyžs mě viděla?“
Holka pokrčila rameny. „Jsi stopař. Pomůžeš mi mámu získat zpátky.“
„A proč si myslíš, že to udělám?“ zavrčel Matt.
Prohrábla si světlé vlasy. „Lidi vždycky dělají to, co já chci.“ Zamrkala na něj. „Jsem Inna.“
Megan s otráveným výrazem poslouchala už asi čtvrtého drsně se tvářícího muže.
„Potřebuju sehnat lidi. Musím M-M dostat zpátky,“ připomněla mu.
„Na to potřebuješ lidi se super schopnostma,“ odbyl ji. „Já umím jenom proměňovat látky.“ Temně se zachechtal. „Vždycky si objednám vodu. A dostanu pivo.“
Barman se strništěm se zamračil na mužovu adresu. „Joe mě s tím strašně štve. Dáš si něco, kočko?“
Megan mávla rukou. „Dneska budu střízlivá.“
Barman protočil panenky.
„Potřebuju přesilu.“ Megan pokrčila rameny a usmála se.
O půl hodiny později s ještě otrávenějším výrazem ploužila ven.
Našla jednoho celkem nadějného geokinetika, ale ten by se jí hodil leda v případě, že by chtěla M-M vykoupit diamanty.
Tob si pohvizdoval a opíral se o zeď pod vchodovou markýzou. „Co tak smutně?“
„Připadá mi, že všichni lidi se suprhrdinskejma schopnostma vymřeli,“ stěžovala si nešťastně.
„Neboj, zlato. Ještě tu máš mě,“ připomněl s laškovným úsměvem a poslal jí vzdušný polibek.
„Konec světa odvrácen,“ zavtipkovala s poloúsměvem.
„Není zač.“
Fajn, takže mám jednoho kluka, co mi pomůže, leda když se s ním vyspím, zauvažovala Megan a zamračila se. Aspoň něco.
Tob se přestal usmívat a jeho výraz byl náhle vážný. „A víš vůbec, kde je hlavní sídlo Káčka?“
Megan se skoro zahihňala. Tohle je přece všeobecně známé. „Jasně, že ne. To není nikdo.“
„Na to by to chtělo nějaký stopaře...“ zauvažoval. „Ale k nám žádnej nechodí.“
Megan svraštila čelo. Ach jo.
„Ale... mám dojem, že tady nějakej asi před rokem jednou byl,“ zamručel.
Megan se k němu vrhla blíž a zatahala mu za tričko na prsou. „Kdo? Kdo?“
Potom si náhle uvědomila, co dělá a s rudými tvářemi tričko pustila. Furiantsky pohodila hlavou. „Snaž se, buď tak hodný.“
„Neboj,“ slíbil. „No... něco na em, možná Max.“
Dívka do široka rozevřela oči. No taak.
„Ale příjmení ti neřeknu, počítáš s tím?“
Zvedla oči v sloup. „Asi budu muset.“
Shodila si z ramene černou ocvočkovanou tašku a vylovila krabičku Camelek.
„Pro všechny případy,“ usmála se. „Zkrátím si čekání.“
Připálila si a zhluboka potáhla. V poslední době kouřila je občas. Nesnesla pomyšlení, že je na něčem možná závislá.
„Ne, Max ne,“ přemítal zatím Tob. „Marty taky ne... Že by Matt?“
Jejich pohledy se setkaly a Tob přimhouřil tmavě hnědé oči. „Dáš mi potáhnout?“
Přikývla a cigareta jí vylétla z prstů. „Děkuju.“
Vyfoukl kouř a zavřel oči. „Jo, myslím, že je to nějakej Matt. Matthew, chceš-li.“
„Hodně jsi mi pomohl,“ usmála se. „Teď mám alespoň pětiprocentní naději.“
„Dobrou pamětí zrovna nedisponuju,“ opáčil. „Kdyby jo, vím i příjmení.“
„Udělal jsi, cos mohl,“ oponovala mu. „Ozvu se ti, až budu plánovat invazi.“
„Počítej se mnou.“
A Megan si najednou nebyla jistá, co se to s ní děje.
Matt se mračil na tu zhruba dvanáctiletou holčičku, která ho pravděpodobně pozorovala, když spal.
„Řekneš mi její-“ začal, ale Inna ho přerušila.
„Daria. Daria Neytová,“ řekla a předvedla dolíčkový úsměv.
„Štveš všechny s tím, že odpovídáš dřív, než dokončí otázku-“¨
„Ne,“ odsekla, ale usmívala se. „Obvykle ne.“
„Ty vole,“ ujelo mu. Okamžitě se zastyděl.
„Zklidni se, pane Slušňák. Koukej mi říct, kde máma je, a můžeš si jí po svých.“ Dívenka přimhouřila oči. „Jo, a není mi DVANÁCT.“
„Takže jedenáct?“ škádlil jí. „Tak mám ti říct, kde je maminečka?“
„Pche,“ ušklíbla se. „Je mi třináct, abys věděl.“
„Nevypadáš na to.“
„A komu to cpeš?“ Inna se na něj samolibě usmála. „Jo a říkat mi to nemusíš, už jsi řekl. Děkuju.“
Matt zvedl oči v sloup. „Přestaň furt civět na to, co udělám.“
Jen lehce zavrtěla hlavou. „Trhni si.“
Potom se hbitě vrhla do rohu pro koště a zametla střepy ze sklenice.
„Proč tě teda zaskočilo, že jsem-“
„- se ptal na mojí mámu?“ doplnila ho. Zadívala se hnědýma očima někam do minulosti. „Vidím věci, ke kterým se lidi rozhodnou. A navíc to nesleduju pořád. I mě se často stane, že mě někdo překvapí, víš?“
Nečekala na odpověď a vyletěla po schodech nahoru.
„Hej, kam jdeš?“ vyjel za ní Matt.
„Trhni si,“ dolehlo k němu ztlumeně z horního patra.
Vyběhl za ní a našel jí v jednom z dětských pokojů, jak rabuje zásuvky. „A tohle nosíš?“ podivil se, a vylovil volánkové pastelově růžové šatičky. „A netrhnu si,“ odsekl předem.
„Tohle není můj dům, ty pako,“ zabručela Inna. „Už dva roky se pohybuju sama. Po Státech.“
„Hmm,“ zašklebil se. „Vsadím se, že ti za to ta holčička moc nepoděkuje.“
„Pitomečku.“
„Zlodějko.“
„Náhodou, většinu oblečení jsem si-“ zadrhla se. „Sehnala sama.“
„Ahá,“ ušklíbl se. „Slečna Já Vím Všechno krade.“
„A co ty,“ vyjela na něj rozzuřeně. „Našel sis snad brigádu? ,Dobrý den, rád bych myl auta, ale patřím k jiným – snad to neva´?“
„Ale- no, to je jedno. Co to vůbec děláš?“
„Pakuju se,“ zamumlala a ani nezvedla oči. Většina oblečení byla černá. „Lenna se sem chystá.“
„Lenna?“ zabručel. „A kdo to jako je?“
„Čúza, chceš-li znát můj názor.“ Inna se ošklivě zašklebila. „Je z Korporace, a byla to ona, kdo dostal mamku. Všichni odtamtud s ní jednají v rukavičkách, ale já bych jí přála změnu.“
S těmito slovy vyndala z šuplíku, před Mattovýma zděšenýma očima, pistoli a nabila ji.
„Jenže nejde sama,“ pokračovala. „Takže Akci Pomsta odložím na jindy.“
"No jasně, ale co já?" ohradil se Matt, jen co se vzpamatoval z pistole v zásuvce. "Kam teď půjdeš ty?!"
"Hádej, pitomečku," odfrkla si Inna. "Vždycky jsem chtěla vidět LA."
Marie se s trhnutím probudila. Nebo se o to alespoň pokusila. "Au!"
Něco jí bránilo se pohnout. Měla upevněná zápěstí, kotníky i krk jakýmysi poutky.
Vzdychla. Pamatovala si, že jí ti dva agenti nějak omámili. Jinak nic. Měla...
"Okno," zamumlala si pro sebe.
Nic neviděla. V místnosti nebyla okna a světla byla zhasnutá.
Ale nikdo není dokonalý. Marie se pro sebe potutelně usmála.
I Korporace se všemi svými vychytávkami udělala chybu.
Kožená poutka? Snazší už to snad být nemohlo.
Skoro se zahihňala.
Rozpálila své dlaně a vzápětí viděla. Všechno.
Její lůžko nebylo jediné v místnosti. Vlastně jich tam byla spousta. Ale byla sama. A Marie Mainová samotu ze srdce nenáviděla.
Zbavila se pout a rozzuřeně zjistila, že na sobě má bílou nemocniční košili s krátkým rukávem.
Rozběhla se ke dveřím, které připomínaly nedobytný trezor.
Zoufale do nich uhodila paží. "Sakra!"
Rozpálila v ruce oheň a přiložila dlaň na dveře.
Věděla, že roztavit kov je velice, velice těžké. Ale musela to zkusit.
"Dělej, hoř!" zaúpěla.
Ale vyvolávat ten žár na tak dlouhou dobu bylo vyčerpávající. Brzy se svezla do polosedu.
"Meg," zašeptala. "Kde jsi?"
Lenna Hunterová byla na lovu. Koneckonců to možná mělo něco společného s jejím jménem.
Už dávno přestala cítit emoce při pohledu na bolest.
Byla studená jako led.
Možná proto dostala do vínku dar ho ovládat.
Byla dobrá, hodně dobrá.
Všichni z Korporace před ní měli respekt, i muži starší než ona.
Vlastně jí ještě nikdy nikdo neunikl. Kromě toho spratka.
Zaskřípala zuby, jak se jí vybavilo její jméno.
Ale dostala její matku, která se trapně obětovala, aby svojí malou Innu zachránila. To jí přinášelo alespoň drobné uspokojení.
Ale, koneckonců, obhajovala se sama před sebou, když ráno stála před zrcadlem a česala si nazrzlé lokny, je těžké dostat někoho, kdo ví, kdy přijdete, ne?
Proto se rozhodla dnes použít novou metodu.
Postávala v lesíku v osamělé usedlosti, skrytá za clonou větví. Odsud měla dokonalý výhled na Innino současné bydliště.
Jeden z pracovníků v terénu z Korporace, Brad, se neklidně ošil. "Už?"
"Ne," vyštěkla Lenna. "Já ještě nevím. Brzo."
"Nebaví mě čekat," zabručel. "Řekl jsem ti adresu, tak na co jako čekáme?"
Lenna vypěnila. "Klídek, jo?! Už jsem ti snad dostatečně vysvětlila, jak to funguje."
Brad si povzdechl, ale zmlkl.
Ed Hanson jí poklepal na rameno. "A jsi si jistá, že to funguje?"
"Nejsem," odsekla. "Jak bych mohla bejt?"
"Zkoušíš to poprvé?" Edův hlas byl nejistý. "A objednala sis jednotku třetího stupně? Šéfovi by se to nemuselo líbit."
"No a?" Otočila se na něj, v očích zuřivost. "Je mi fuk, jak zareaguje," zavrčela. "Tohle není zakázka, to je otázka osobní cti."
Vztek vyprchal. Usmála se, v očích chlad. "A jestli se to někomu nelíbí, přijde o ruku."
Nikdo už se neodvážil protestovat.
Lenna se otočila a dál pozorovala Inninu skrýš dalekohledem. "Není žádný místo, kde by ses mohla schovat, holčičko," zašeptala potichu.
"Fajn, jdeme," zavelela za pět minut. "Rozprášíme Innu Neytovou na kousíčky."
"Moment. Šéf jí chce živou. Nemáme moc lidí na testy."
"Já vím," zalhala. "To byla jen metafora."
Brad se zase ošil. "Ale musíme jít. Rozhodnutí padlo."
Lenna vyběhla z lesa a za běhu si uhladila mikinu, pod kterou měla neprůstřelnou vestu. Dotkla se dveří, a ty se proměnily v ledovou kru. Kopla do nich.
Rozsypaly se.
Ozvalo se hlasité prásknutí a Lenna ucítila kulku, jak se zakousla do vesty. Spadla na zem a hlavou se uhodila o práh.
Zpoza schodů vykukovala Innina blonďatá hlava. "Táhni do hajzlu."
V ruce držela pistoli a vystřelila znovu, tentokrát zasáhla nechráněné rameno. V místě, kde se jí do masa zaťala kulka jí vyšlehla palčivá bolest.
"Jdeme," vyjekla, a pobídla někoho vedle sebe. Bylo slyšet prásknutí zadních dveří.
Inna prolétla zahradou na příjezdovou cestu.
Zbytek agentů byl skoro u domu, ale jakmile ji uviděli, přidali na tempu. Předpokládali, že Lenna ji tentokrát přemůže.
Matt byl v závěsu za ní. "Co chceš dělat?"
Inna ztuhla a oči se jí zamlžily.
Matt přimhouřil ty své a automaticky se stáhl. Teď už je měla celé zakryté neprůhledným mléčně bílým povlakem.
Za asi pět vteřin dívka zamrkala. „Promiň. Vidím i když nechci,“ smutně se usmála.
Všimla si jeho vyděšeného výrazu. „Klídek. Mamka říkala, že je to děsivý. Ale já to nikdy neuvidím. Třeba mě někdy vyfotíš.“
Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. „A? Cos viděla?“
„Nedívej se jim do očí. Mají tady hypnotizéra. Hajzlové.“
Chytila ho za ruku a on vytřeštil oči. „Co je-“
„Umím řídit...!“
„CO?“ vyjekl.
„Máme jen pár vteřin,“ odsekla, jako kdyby na nějaké stupidní otázky, jestli umí 13tiletá holka řídit, v tuto chvíli nevhodné. „A jo, umím. Celkem...“
Matt zakopl o drn trávy. Inna to ignorovala, nastoupila za volant a vyštěkla: „Pohni, nečekám!“
Zvedl se, ale udělal chybu. Když se za zády zapřel rukou, na okamžik se očima setkal s pohledem jednoho z mužů.
Na tváři se mu usadil kamenný výraz. Prudce otevřel dveře auta, černého Porsche, vytáhl vyděšenou dívku ven a tvrdě jí praštil o zem.
„Au,“ vyjekla.
Matt ji popadl za rameno a po zemi ji vlekl k agentům.
„Mrcha,“ skučela Lenna, kterou vzal jeden z nich do náruče a nesl ji k nim.
„Sakra Matte!“ zaječela Inna. „Vzpamatuj se! Matte!“
S vypětím sil se zvedla a dala mu facku.
Chtěla zachránit matku a teď jí chytí jen kvůli tomu nešikovi. Kupodivu nebyl pátek třináctého.
Její mysl formovala několik plánů za vteřinu. A schopnost vidět budoucnost je zase všechny vyloučila.
Až na jeden. Bylo jí to odporné. Ještě nikdy nic takového neudělala...
Ale copak má jinou možnost?
„Mami... Doufám že žiješ,“ zaprosila šeptem. „Jinak...“
A potom naklonila hlavu k Mattovým rtům.
Megan pohrdavě vyprskla. „Tfuj.“
Tak vodku s tonikem si už nikdy nedá. Aspoň ne v Chýši.
Barman protočil panenky. „Když ti to nechutná, dej si voraz, slečinko.“
„Pche.“
„Tisíc lidí, tisíc chutí,“ zazvonil ode dveří do kuchyně vysoký, dívčí hlas. „Mně ale teda chutná.“
Megan zvedla oči od téměř plné sklenice vodky.
Dívka byla zhruba v jejím věku. Měla světlé blond vlasy, sestříhané do kaskády, skoro až bílé, s tenkými barevnými melírovými proužky. Kolem šedomodrých očí měla černé linky, v nose piercing, a malou náušnici, miniaturní symbol jing-jang. Zdálo se, že vyzařuje jakousi tlumenou záři.
„Becky to říká dobře,“ přitakal jeden ze zákazníků. „Já ale zrovna souhlasím s tím, že tady je dobrý všechno, jen ne vodku.“
„Trochu světla?“ usmála se ta holka. Zářivky se rozsvítily dvakrát tak silněji a mnoho opilců naštvaně zasyčelo.
Muž za pultem se zamračil. „To by stačilo, Reb. Víme, že seš na svojí schopnost pyšná. Možná až moc.“
Megan tázavě zvedla jedno obočí.
„Rebecca je lumokinetička,“ vysvětlil. „Ovládá světlo.“
Bingo. Máme prvního adepta, pomyslela si Megan a usmála se.
Matt ucítil, jak se Inniny rty dotkly těch jeho.
Zpod rtů mu unikl povzdech a on se vymanil ze zamlženého oparu, který na něj uvrhl hypnotizér.
„Kur-“ –nebudeme zmiňovat. Vydávejme to za „kurník šopa“.
Inna se hbitě vymanila z jeho stisku a rychle zase usedla za volant. „Nesnáším je,“ mumlala potichu.
Matt otevřel dveře spolujezdce a tvrdě je zabouchl. „Cos to udělala?“
Zvedla oči v sloup. „Bylo to nutné. Jasný?“
Z kapsy vylovila klíčky a hrubě je natlačila do zapalování. Auto zabručelo a vyrazilo po silnici. „Heh,“ utrousila a pousmála se. „Málem bych zapomněla.“
Vytáhla pistoli a zamířila. Nepotřebovala se dívat na cestu, protože předvídala jak pohnout volantem.
„Co to-“ vyjekl Matt, než vypálila kulku. „děláš?!“
Další protočení panenek. „Ten stopař by nás rychle našel,“ odsekla. „Zabíjím je každou chvíli.“
„Jsi šílená!“ zavrčel ostražitě a o pár centimetrů se na sedadle odsunul.
„A kdo ne? Dneska?“ Inna měla ve tváři zdivočelý výraz. „Mám jen svůj cíl.“
„A nebojíš se jít přes mrtvoly, že?“ dodal zamračeně. „Jednou se ozve tvoje svědomí.
„Tys v pěti podpálil stodolu!“ odsekla.
„Jak to víš – to už se přece stalo dávno,“ obhajoval se.
„Jsem jasnovidka. Nevidím jen budoucnost.“ Otočila volantem vpravo a vyjela do lesa.
Matt vydechl a neřekl, co chtěl. Výčitky mě trápí. Moje svědomí se ozvalo.
Její ne. Ještě.
Ujeli asi třicet kilometrů mlčky, když minuli ukazatel s nápisem CATWOOD 5 km.
„Kočičí lesy, jo?“ přečetla Inna bezstarostně. „To zní zajímavě.“
Když Matt nic neřekl, vztekle se na něj otočila.
„Tak já ti povím, co dělá moje svědomí. Každej den, když se probudím, a vzpomenu si, že kvůli mně si odvedli maminku a dělaj na ní kdejaký pokusy, tak si to vyčítám. Je to, jako kdyby mě něco rvalo na kusy. Nepřetržitě.“ Inna zavřela na okamžik oči, které byly podivně červené. „Kdyby se mě nesnažila zachránit, mohla utéct.“
Matt jí pohladil po ruce na volantu. „Já...“
„Zkrátka je to moje vina. A já musím mámu dostat zpátky. Je to prostě můj dluh. Mám smysl pro čest.“
I když to není vidět.
V obchodě na pumpě ve městěčku koupila milované gumové medvídky pro sebe, a Mattovi vyhověla v přání o sýrové provázky. Vzala i pár hotových sendvičů a malinovou limonádu.
Matt co možná nejnenápadněji přihodil na pult krabičku cigaret.
„Viděla jsem to,“ zamumlala Inna, když se dělili o nákup na obrubníku.
„Co?“ opáčil nevinně.
„Ty cigára.“ Pohrdavě si odfrkla. „A je mi to víš kde, jestli to chceš vědět.“
„Sorry. Ale je ti třináct, tak jsem...“
Stáhla si gumičkou světlé vlasy do vysokého culíku. „Kouření je mi volný. Zkoušela jsem to, nic na tom není. Konec pohádky.“
„Žil jsem na ulici,“ řekl tiše Matt.
„Cože?“
„Na ulici,“ zopakoval. „Potom, co ten hajzl prozradil naší existenci, zabili je všechny. Mámu. Tátu. Nadju.“
V koutku oka se jí objevila slza. „To mě mrzí.“
„Bylo mi tenkrát jedenáct. Čerstvě. Šel jsem tátovi pro cigára, protože mi slíbil, že si budu za zbytek moct koupit provázky,“ zašeptal. „Našel jsem je... I psa. Štěně. Všichni byli mrtví. I moje malá sestřička. Bylo jí šest.“
Bylo ticho. Inna roztrhla sáček a strčila si do úst červeného medvídka.
„Pak jsem byl sám. A... mě, parchanta pitomýho nenapadlo nic jinýho, než tu krabku vykouřit. Ne najednou,“ skoro se pousmál, „ale postupně. Jednu ráno a večer. Jako taťka.“
„Pomáhalo ti to udržet v sobě vzpomínky.“ To nebyla otázka. Jen konstatování.
„Jo,“ přikývl. „Nejspíš jo. A pak... už je to jasný, co bylo dál.“
„Drogy?“
„Trochu.“
„Pití?“
„O něco víc,“ na to on. „Klasika.“
„A potom po tobě šli a tys byl na útěku,“ doplnila váhavě Inna.
„Hmm,“ pokýval hlavou. „Jsi fakt jasnovidka.“
„Na tohle nepotřebuješ žádný zvláštní schopnosti,“ namítla s plachým úsměvem. „Jen dobrej odhad a trochu empatickýho nadání.“
„Ty ho máš plnej kotel,“ opravil.
Pousmála se.
„Chceš medvídka?“
Matt přikývl a natáhl ruku k sáčku. „Jasně. Děkuju.“
Otřela si oči a rozmazala si tenkou vrstvu řasenky. „Sakra.“
„Ale prosím tě, jsi,“ uhýbl očima. „hezká i bez řasenky, to se vsadím.“
„Nechce se mi to říkat, ale asi bys to měl vědět,“ zaváhala.
„Co?“ svraštil obočí. Dožvýkal jablečného medvídka.
„Mrzí mě to.“ Inna namotala pramen vlasů, který se neposlušně uvolnil z culíku. „Ale byl to můj otec,“ vyslovila to slovo s velkou nechutí, „kdo nás prozradil. Je to jeho vina, že umřeli.“
„Probůh,“ zabručel. „Tvůj táta byl ten ministr dopravy?“
„Parchant to byl, to je celý.“
„No, sorry, že to říkám,“ zamumlal, „ale rád bych mu dal nakládačku.“
„To asi nepůjde,“ zachichotala se posměšně. „Je mrtvej. Zabili ho skoro hned po Odhalení. Protože to byl jedinej blbec, co se prozradil oficiálně.“
„Chrm.“
„Moje slova,“ pousmála se.
Po očku se po ní podíval, a náhodou se jejich pohledy střetly.
Zaváhal, ale nakonec se zařídil podle Čeho se bojíš, to udělej.
Vzal ten drzý pramínek a zastrčil jí ho za ucho. „Fakt jseš hezká.“
Zaváhala. „Díky.“
Pak vzala jeho ruku a jemně ji posunula na svoje rameno. „Promiň.“
Sklopil zrak. „Jen jsem...“
„Musím jít na záchod,“ zašeptala, zvedla se a utíkala za pumpu, hnědé oči plné slz.
Becca Flaxeová byla prostě pohodářka.
V klídku si zapálila na dívčích toaletách cigaretku, se zavřenýma očima potáhla, potom se zadívala na Megan a promluvila. „Takže co potřebuješ?“
Megan se pousmála a lokla si Top Topicu z tašky. V rychlosti a co nejstručněji vyložila Becce okolnosti M-Mina zmizení.
„Kdo je to M-M?“ otázala se celkem logicky. Vysadila se na mramorový pult kolem umyvadel. Minisukně, pod kterou měla leopardí legíny se jí o kousek vyhrnula. Vůbec nevypadala jako servírka.
„Marie Mainová,“ odpověděla Megan. „Moje nejlepší kámoška.“
Becca vyfoukla kouř. „Aha. Ale je jedna z nás?“
Asi taky patří k těm, co ostatníma opovrhujou, napadlo Megan. Přikývla. „To je snad jasný.“
„Hmm,“ přitakala dívka a zamyšleně namotala na prst jeden z melírů. Růžový. „To bude těžké.“
„S tím se počítá,“ odsekla Megan. „Kolik ti vlastně je?“
„Co na tom záleží?“ opáčila Becca a zvedla oči ke stropu. Ale odpověděla. „Patnáct.“
„Chrm,“ na to Megan. Mladší než ona?
„Nejsem žádnej zajíček,“ naježila se Becca. „Vypadni, jestli máš nějakej problém s mým věkem.“
„Ne,“ zaváhala Megan, „ale přece jenom... Jsme dvě.“
Becca se ušklíbla. „To přijde.“
Vtom si Megan vzpomněla na věc, která jí vrtala hlavou, když se včera po nepovedeném zátahu v Chýši ukládala ke spánku. „Dělá tady Káčko někdy razie?“
„Jasně,“ odpověděla bezstarostně Becca. „V jednom kuse.“
Megan zvedla jedno obočí. „Ale?“
„Máme tady jednoho kuchaře, pokud se tak dá nazvat,“ uchechtla se, „a ten má prorocké sny. Varuje nás vždycky, když se něco chystá. V klídečku.“
„Aha.“
„Hele,“ zasvítily jí oči. „nechceš se jít večer koukat ke mně na Nezvratný osud? Je to suprovej horor, mám všechny díly. Starý, ale pořád skvělý.“
Megan přikývla. „Když chceš.“
„Senza,“ usmála se Becca. „Chrm, stavím se pro tebe v osm. Kde bydlíš?“
Megan jí to bez okolků nadiktovala, přidala telefonní číslo. Poté hned z Chýše odešla, aby se stihla navečeřet ve svém oblíbeném bistru a ještě se nachystat.
K jídlu si dala obyčejný smažený sýr s kečupem – brigáda roznášení novin zrovna moc nevydělávala.
Doma nakrmila rybičky, umyla nádobí a připravila si kabelku. Potom se zhroutila na pohovku a přepínala kanály, než přijde Becca.
Když přišla, se smíchem se vydaly z bytu a na pár okamžiků to bylo stejné jako dřív. S M-M.
Megan byla tak zabraná do hovoru, že si nevšimla černě oděné postavy, která se skrývala ve stínu.
Zabouchly domovní dveře.
Postava, která se zdála být spíše mužská, se potichu vydala nahoru po schodech.
Inna a Matt mlčky seděli v autě. Ticho přehlušovalo jen hučení motoru.
Poté, co Inna utekla těsně před tím, než ji Matt stačil políbit, se skulila u zdi. „Nikomu nevěř. Jen sama sobě,“ zopakovala si hlášku z filmu Zombieland. „Je válka.“
Matt se po ní šel podívat, když se nevracela a nakonec ji přemluvil, aby se vrátila do auta.
„Hele,“ začal Matt. Inna se po něm ani neohlédla. „Promiň, byla to taková... spontánní reakce, jasný?“
Inna mlčky přikývla.
„Co kdybysme na to prostě zapomněli a chovali se, že se nic nestalo?“
„Fajn,“ souhlasila Inna konečně. „Takže už to nebudem rozmazávat.“
„Mám výst monolog o mý děsný minulosti?“ navrhl.
„To by bylo skvělý.“ Aspoň se budu moct soustředit na řízení, dodala v duchu.
„No jo,“ zarazil se Matt. „Ale ty už vlastně všechno víš.“
„Nevím,“ odpověděla Inna tiše. „Já vím jenom o tý děsný části tvý minulosti. Ale o tý dobrý nic.“
„Nevidíš to?“
„Ráda bych se něco dozvěděla až mi to ten dotyčný bude chtít říct,“ řekla váhavě.
„A co chceš vědět?“ zeptal se úplně tichounce.
„Jaks žil. Jaký byly tvoje sedmý narozeniny. Nástup do školy. Protože já nic z toho neznám,“ zašeptala a po bledé tváři jí stekla jedna velká slza.
„Proč?“
Inna pokrčila rameny. „Moje dětství nebylo zrovna klasický. Máma mě nechtěla pouštět mezi lidi, to abych nehysterčila před dětma kvůli mým vizím. K sedmým narozkách jsem dostala vrhací nože. A k tomu se ještě přidá táta, co na nás totálně kašle a dělá, že nás nezná. Ani alimenty neposílal. Byl to divnej člověk.“
„To asi jo.“
„Copak, zlato?“ zamumlala žena od vaření a vrhla na něj káravý pohled.
Pár vteřin nato se ozval zvonek. Paní Mainová si otřela prsty do utěrky. „Už jdu,“ zvolala.
Nahlédla kukátkem a ztuhla. „Marie! Myslím- myslím že si pro tebe jdou!“
Její dcera v sousední místnosti zalapala po dechu.
„Ty patříš k nim?“ zašeptala paní Mainová.
„Chtěla jsem tě chránit,“ zadunělo skrz dveře. „Čím míň toho víš, tím líp!“
„Haló! Paní Mainová, nechtějte, abychom byli nuceni vyrazit dveře,“ varovali ji muži přede dveřmi.
Pojistný řetízek zachřestěl a dveře se otevřely. „A-ano? Co potřebujete?“
Dva muži vytáhli průkazy. „Jsem agent Hanson a toto je agent Johnson,“ představil je jeden z nich. „Jsme z Korporace.“
Paní Mainová polkla. „Proč jste tady? Já nepatřím k jiným!“ štěkla.
Agent Johnson se strojeně usmál. „Já vím.“ Zdržet, zdržet, opakovala si paní Mainová. „Ale dostali jsme, ehm, anonymní hlášku, že vaše adoptivní dcera Marie Jean ano.“
„O ničem takovém nevím,“ zalhala paní Mainová.
Hanson zastrčil průkaz do náprsní kapsy a řekl: „Samozřejmě, že ne. A to je vaše jediné štěstí, jinak byste byla obviněna za napomáhání trestnému činu.“
„Copak je trestný čin takhle se narodit?!“ ohradila se.
„To ne,“ pokrčil Johnson rameny a pohledem se setkal s Hansonem. „Ale co kdyby Marie zneužívala svých schopností a někomu ublížila? Toto riziko nelze ignorovat.“
Drobná paní Mainová zaťala pěsti.
„Ale,“ odstrčil ji svou medvědí tlapou Johnson, „nezdržujte nás od práce.“
Paní Mainová pozadu sáhla po koštěti. „Nemůžete mi vzít mojí dceru!“
Hanson se zle zasmál. „Neměla jste si vybrat... šunta.“
Vešli do Mariina pokoje. Dívka vyjekla a něco upustila na zem.
„Půjdeš s námi, Marie,“ štěkl Johnson. Hanson něco vytáhl ze saka. „Nenuť nás, abychom tě museli donutit.“
„To si pište, že se budu bránit,“ odsekla altovým hlasem Marie. „Jděte se bodnout.“
„Nemáš proti nám šanci holčičko.“
Rozezlený smích. „Ta kráva Nadia!“
„Tak dost. Frede, jdeme na to!“ odbyl to Hanson, ale na hlase bylo vidět, že ho znejistil fakt, že Marie uhodla, kdo ji udal.
„Nemáte tušení, čeho jsem schopná!“ varovala je Marie a stále se smála. „Nadia neví co dokážu!“
Ozvalo se ostré šlehnutí a oba dva agenti zakleli. Rána, jak nějaký těžký kus nábytku dopadl na podlahu.
„Injekci!“ vyjekl Fred Johnson.
To snad ne! Chtějí Marii uspat?! To tedy ne! To jim nesmí dovolit.
Když se však paní Mainová vřítila do pokoje své dcery, už si ji Hanson přehazoval přes rameno. „Medaili za spolupráci teda nedostanete, Audrey,“ utrousil místo rozloučení.
Panebože. Když toho odpoledne Megan Turnerová zvedla mobilní telefon, sdělila jí Audrey Mainová, že její dcera je jedna z jiných. Megan to ale samozřejmě věděla, koneckonců, ona také disponovala zvláštní schopností. Audrey jí prozradila, že v pokoji Marie našla na stěně spálené skvrny, Marie ovládá oheň. To Megan též věděla, ale na oko udělala nějaké to óch a ách. Čím méně Audrey ví, tím lépe.
Nicméně, Audrey řekla doslova toto: „Megan, my musíme dostat Marii z Korporace.“
„Já jí odtamtud dostanu, paní Mainová.“ Megan se odmlčela a v duchu dodala: i když nevím, jak to udělat... „Slibuju.“
Sedmnáctiletá středoškolačka vstala z židle u konferenčního stolku s telefonem a šla do společné garáže pro svoje fialové BMW. Nervy měla napjaté k prasknutí.
Ve městech existovaly tajné spolky, ve kterých se sdružovali lidé se zvláštními schopnostmi. Ten v Seattlu se nazýval Hadí chýše. Ona a M-M tam párkrát zaskočily. Lidé se tam chovali poněkud nadřazeně a nekompromisně vpouštěli jenom členy, protože se našli i jiní, kteří dělali pro Korporaci.
Megan zabrzdila v postranní uličce, vyndala klíčky a váhavě vystoupila. I přesto, že se díky své schopnosti dokázala snadno ubránit, působila na ní tato čtvrť poněkud utlačujícím dojmem.
„Kočičko!“ zařval jeden z opilců, poflakujících se před barem. „Nechtěla by sis skočit?“
„Nemám čas,“ odsekla dívka a zastrčila si přečnívající pramen nafialovo obarvených vlasů za ucho. „Jděte někam!“
„Ale no tak, fialko!“ připotácel se k ní jeden z nich a uchopil ji za loket. „Nebuď netýkavka.“
Megan jen zajiskřily šedomodré oči. „Drž hubu,“ varovala ho. „A dej ty pracky pryč!“
Zatřásl s ní. „Řek sem, že si s náma skočíš.“
„Vybral sis sám,“ konstatovala. Muž zachroptěl a zapotácel se, jak dostal ránu elektrickým proudem.
Megan se bleskurychle vřítila ke vchodu do Chýše a ukázala průkazku, kterou nosila pořád v peněžence.
„Ahoj, Meg,“ pozdravil ji mohutný vyhazovač. „Dneska bez M-M?“
Megan nacpala peněženku zpátky do kapsy. „Marii chytili. Korporace,“ sdělila mu stručně.
„Sakryš, holka,“ zkroutil mladík tvář. „To je mi líto.“
„Jo a mimochodem,“ důvěrně se k ní naklonil. „Zavolej mi, kdyby se ti chtělo. Jsem Tob.“
Usmála se. „To bych musela mít číslo.“
„Běž klidně dovnitř. Máš ho v peněžence,“ uchechtl se.
„Telekineze?“ zahádala šeptem Megan. Zelené stěny a tlustý černý koberec pokrývaly celou chodbu. Stěny rámovaly kresby, na kterých lidé s PSI schopnostmi vraždí a mučí ty obyčejné.
Megan s takovýmhle chováním nesouhlasila. Bylo to špatné a nespravedlivé.
Otřásla se a zachumlala se víc do kabátu.
Matthew neměl ve zvyku vlámat se do cizího bytu, ale šla po něm Korporace, tak uvítal cokoliv. Navíc to vypadalo, že v tom domě už dlouho nikdo nebydlí.
Opatrně za sebou zavřel dveře a znaveně se svalil na gauč v obývacím pokoji.
Oči otevřel až ráno.
V lednici bylo čerstvé mléko... podivuhodné.
„Často otevíráš ledničku v cizím domě?“ zeptal se dívčí hlásek.
Matt sebou trhl a otočil se. Za ním se o zábradlí opíralo děvče se sklenkou mléka v ruce a lhostejným výrazem ve tváři. „Co tady sakra děláš, holčičko?“
„Drž klapačku, Matte. Viděla jsem tě přijít.“
Matt si málem odplivl. „Jsi jedna z nás?“ Nečekal na odpověď. „Proč nejsi zaživa pohřbená v Korporaci?“
Dívenka upustila sklenici. „Protože moje máma se obětovala, aby mě zachránila,“ trpce se pousmála. „Ale já jí dostanu zpátky.“ Plavně přeskočila zábradlí. „Slibuju.“
„Takže ty vidíš budoucnost, jo?“ zamumlal. „Pročs teda neutekla, kdyžs mě viděla?“
Holka pokrčila rameny. „Jsi stopař. Pomůžeš mi mámu získat zpátky.“
„A proč si myslíš, že to udělám?“ zavrčel Matt.
Prohrábla si světlé vlasy. „Lidi vždycky dělají to, co já chci.“ Zamrkala na něj. „Jsem Inna.“
Megan s otráveným výrazem poslouchala už asi čtvrtého drsně se tvářícího muže.
„Potřebuju sehnat lidi. Musím M-M dostat zpátky,“ připomněla mu.
„Na to potřebuješ lidi se super schopnostma,“ odbyl ji. „Já umím jenom proměňovat látky.“ Temně se zachechtal. „Vždycky si objednám vodu. A dostanu pivo.“
Barman se strništěm se zamračil na mužovu adresu. „Joe mě s tím strašně štve. Dáš si něco, kočko?“
Megan mávla rukou. „Dneska budu střízlivá.“
Barman protočil panenky.
„Potřebuju přesilu.“ Megan pokrčila rameny a usmála se.
O půl hodiny později s ještě otrávenějším výrazem ploužila ven.
Našla jednoho celkem nadějného geokinetika, ale ten by se jí hodil leda v případě, že by chtěla M-M vykoupit diamanty.
Tob si pohvizdoval a opíral se o zeď pod vchodovou markýzou. „Co tak smutně?“
„Připadá mi, že všichni lidi se suprhrdinskejma schopnostma vymřeli,“ stěžovala si nešťastně.
„Neboj, zlato. Ještě tu máš mě,“ připomněl s laškovným úsměvem a poslal jí vzdušný polibek.
„Konec světa odvrácen,“ zavtipkovala s poloúsměvem.
„Není zač.“
Fajn, takže mám jednoho kluka, co mi pomůže, leda když se s ním vyspím, zauvažovala Megan a zamračila se. Aspoň něco.
Tob se přestal usmívat a jeho výraz byl náhle vážný. „A víš vůbec, kde je hlavní sídlo Káčka?“
Megan se skoro zahihňala. Tohle je přece všeobecně známé. „Jasně, že ne. To není nikdo.“
„Na to by to chtělo nějaký stopaře...“ zauvažoval. „Ale k nám žádnej nechodí.“
Megan svraštila čelo. Ach jo.
„Ale... mám dojem, že tady nějakej asi před rokem jednou byl,“ zamručel.
Megan se k němu vrhla blíž a zatahala mu za tričko na prsou. „Kdo? Kdo?“
Potom si náhle uvědomila, co dělá a s rudými tvářemi tričko pustila. Furiantsky pohodila hlavou. „Snaž se, buď tak hodný.“
„Neboj,“ slíbil. „No... něco na em, možná Max.“
Dívka do široka rozevřela oči. No taak.
„Ale příjmení ti neřeknu, počítáš s tím?“
Zvedla oči v sloup. „Asi budu muset.“
Shodila si z ramene černou ocvočkovanou tašku a vylovila krabičku Camelek.
„Pro všechny případy,“ usmála se. „Zkrátím si čekání.“
Připálila si a zhluboka potáhla. V poslední době kouřila je občas. Nesnesla pomyšlení, že je na něčem možná závislá.
„Ne, Max ne,“ přemítal zatím Tob. „Marty taky ne... Že by Matt?“
Jejich pohledy se setkaly a Tob přimhouřil tmavě hnědé oči. „Dáš mi potáhnout?“
Přikývla a cigareta jí vylétla z prstů. „Děkuju.“
Vyfoukl kouř a zavřel oči. „Jo, myslím, že je to nějakej Matt. Matthew, chceš-li.“
„Hodně jsi mi pomohl,“ usmála se. „Teď mám alespoň pětiprocentní naději.“
„Dobrou pamětí zrovna nedisponuju,“ opáčil. „Kdyby jo, vím i příjmení.“
„Udělal jsi, cos mohl,“ oponovala mu. „Ozvu se ti, až budu plánovat invazi.“
„Počítej se mnou.“
A Megan si najednou nebyla jistá, co se to s ní děje.
Matt se mračil na tu zhruba dvanáctiletou holčičku, která ho pravděpodobně pozorovala, když spal.
„Řekneš mi její-“ začal, ale Inna ho přerušila.
„Daria. Daria Neytová,“ řekla a předvedla dolíčkový úsměv.
„Štveš všechny s tím, že odpovídáš dřív, než dokončí otázku-“¨
„Ne,“ odsekla, ale usmívala se. „Obvykle ne.“
„Ty vole,“ ujelo mu. Okamžitě se zastyděl.
„Zklidni se, pane Slušňák. Koukej mi říct, kde máma je, a můžeš si jí po svých.“ Dívenka přimhouřila oči. „Jo, a není mi DVANÁCT.“
„Takže jedenáct?“ škádlil jí. „Tak mám ti říct, kde je maminečka?“
„Pche,“ ušklíbla se. „Je mi třináct, abys věděl.“
„Nevypadáš na to.“
„A komu to cpeš?“ Inna se na něj samolibě usmála. „Jo a říkat mi to nemusíš, už jsi řekl. Děkuju.“
Matt zvedl oči v sloup. „Přestaň furt civět na to, co udělám.“
Jen lehce zavrtěla hlavou. „Trhni si.“
Potom se hbitě vrhla do rohu pro koště a zametla střepy ze sklenice.
„Proč tě teda zaskočilo, že jsem-“
„- se ptal na mojí mámu?“ doplnila ho. Zadívala se hnědýma očima někam do minulosti. „Vidím věci, ke kterým se lidi rozhodnou. A navíc to nesleduju pořád. I mě se často stane, že mě někdo překvapí, víš?“
Nečekala na odpověď a vyletěla po schodech nahoru.
„Hej, kam jdeš?“ vyjel za ní Matt.
„Trhni si,“ dolehlo k němu ztlumeně z horního patra.
Vyběhl za ní a našel jí v jednom z dětských pokojů, jak rabuje zásuvky. „A tohle nosíš?“ podivil se, a vylovil volánkové pastelově růžové šatičky. „A netrhnu si,“ odsekl předem.
„Tohle není můj dům, ty pako,“ zabručela Inna. „Už dva roky se pohybuju sama. Po Státech.“
„Hmm,“ zašklebil se. „Vsadím se, že ti za to ta holčička moc nepoděkuje.“
„Pitomečku.“
„Zlodějko.“
„Náhodou, většinu oblečení jsem si-“ zadrhla se. „Sehnala sama.“
„Ahá,“ ušklíbl se. „Slečna Já Vím Všechno krade.“
„A co ty,“ vyjela na něj rozzuřeně. „Našel sis snad brigádu? ,Dobrý den, rád bych myl auta, ale patřím k jiným – snad to neva´?“
„Ale- no, to je jedno. Co to vůbec děláš?“
„Pakuju se,“ zamumlala a ani nezvedla oči. Většina oblečení byla černá. „Lenna se sem chystá.“
„Lenna?“ zabručel. „A kdo to jako je?“
„Čúza, chceš-li znát můj názor.“ Inna se ošklivě zašklebila. „Je z Korporace, a byla to ona, kdo dostal mamku. Všichni odtamtud s ní jednají v rukavičkách, ale já bych jí přála změnu.“
S těmito slovy vyndala z šuplíku, před Mattovýma zděšenýma očima, pistoli a nabila ji.
„Jenže nejde sama,“ pokračovala. „Takže Akci Pomsta odložím na jindy.“
"No jasně, ale co já?" ohradil se Matt, jen co se vzpamatoval z pistole v zásuvce. "Kam teď půjdeš ty?!"
"Hádej, pitomečku," odfrkla si Inna. "Vždycky jsem chtěla vidět LA."
Marie se s trhnutím probudila. Nebo se o to alespoň pokusila. "Au!"
Něco jí bránilo se pohnout. Měla upevněná zápěstí, kotníky i krk jakýmysi poutky.
Vzdychla. Pamatovala si, že jí ti dva agenti nějak omámili. Jinak nic. Měla...
"Okno," zamumlala si pro sebe.
Nic neviděla. V místnosti nebyla okna a světla byla zhasnutá.
Ale nikdo není dokonalý. Marie se pro sebe potutelně usmála.
I Korporace se všemi svými vychytávkami udělala chybu.
Kožená poutka? Snazší už to snad být nemohlo.
Skoro se zahihňala.
Rozpálila své dlaně a vzápětí viděla. Všechno.
Její lůžko nebylo jediné v místnosti. Vlastně jich tam byla spousta. Ale byla sama. A Marie Mainová samotu ze srdce nenáviděla.
Zbavila se pout a rozzuřeně zjistila, že na sobě má bílou nemocniční košili s krátkým rukávem.
Rozběhla se ke dveřím, které připomínaly nedobytný trezor.
Zoufale do nich uhodila paží. "Sakra!"
Rozpálila v ruce oheň a přiložila dlaň na dveře.
Věděla, že roztavit kov je velice, velice těžké. Ale musela to zkusit.
"Dělej, hoř!" zaúpěla.
Ale vyvolávat ten žár na tak dlouhou dobu bylo vyčerpávající. Brzy se svezla do polosedu.
"Meg," zašeptala. "Kde jsi?"
Lenna Hunterová byla na lovu. Koneckonců to možná mělo něco společného s jejím jménem.
Už dávno přestala cítit emoce při pohledu na bolest.
Byla studená jako led.
Možná proto dostala do vínku dar ho ovládat.
Byla dobrá, hodně dobrá.
Všichni z Korporace před ní měli respekt, i muži starší než ona.
Vlastně jí ještě nikdy nikdo neunikl. Kromě toho spratka.
Zaskřípala zuby, jak se jí vybavilo její jméno.
Ale dostala její matku, která se trapně obětovala, aby svojí malou Innu zachránila. To jí přinášelo alespoň drobné uspokojení.
Ale, koneckonců, obhajovala se sama před sebou, když ráno stála před zrcadlem a česala si nazrzlé lokny, je těžké dostat někoho, kdo ví, kdy přijdete, ne?
Proto se rozhodla dnes použít novou metodu.
Postávala v lesíku v osamělé usedlosti, skrytá za clonou větví. Odsud měla dokonalý výhled na Innino současné bydliště.
Jeden z pracovníků v terénu z Korporace, Brad, se neklidně ošil. "Už?"
"Ne," vyštěkla Lenna. "Já ještě nevím. Brzo."
"Nebaví mě čekat," zabručel. "Řekl jsem ti adresu, tak na co jako čekáme?"
Lenna vypěnila. "Klídek, jo?! Už jsem ti snad dostatečně vysvětlila, jak to funguje."
Brad si povzdechl, ale zmlkl.
Ed Hanson jí poklepal na rameno. "A jsi si jistá, že to funguje?"
"Nejsem," odsekla. "Jak bych mohla bejt?"
"Zkoušíš to poprvé?" Edův hlas byl nejistý. "A objednala sis jednotku třetího stupně? Šéfovi by se to nemuselo líbit."
"No a?" Otočila se na něj, v očích zuřivost. "Je mi fuk, jak zareaguje," zavrčela. "Tohle není zakázka, to je otázka osobní cti."
Vztek vyprchal. Usmála se, v očích chlad. "A jestli se to někomu nelíbí, přijde o ruku."
Nikdo už se neodvážil protestovat.
Lenna se otočila a dál pozorovala Inninu skrýš dalekohledem. "Není žádný místo, kde by ses mohla schovat, holčičko," zašeptala potichu.
"Fajn, jdeme," zavelela za pět minut. "Rozprášíme Innu Neytovou na kousíčky."
"Moment. Šéf jí chce živou. Nemáme moc lidí na testy."
"Já vím," zalhala. "To byla jen metafora."
Brad se zase ošil. "Ale musíme jít. Rozhodnutí padlo."
Lenna vyběhla z lesa a za běhu si uhladila mikinu, pod kterou měla neprůstřelnou vestu. Dotkla se dveří, a ty se proměnily v ledovou kru. Kopla do nich.
Rozsypaly se.
Ozvalo se hlasité prásknutí a Lenna ucítila kulku, jak se zakousla do vesty. Spadla na zem a hlavou se uhodila o práh.
Zpoza schodů vykukovala Innina blonďatá hlava. "Táhni do hajzlu."
V ruce držela pistoli a vystřelila znovu, tentokrát zasáhla nechráněné rameno. V místě, kde se jí do masa zaťala kulka jí vyšlehla palčivá bolest.
"Jdeme," vyjekla, a pobídla někoho vedle sebe. Bylo slyšet prásknutí zadních dveří.
Inna prolétla zahradou na příjezdovou cestu.
Zbytek agentů byl skoro u domu, ale jakmile ji uviděli, přidali na tempu. Předpokládali, že Lenna ji tentokrát přemůže.
Matt byl v závěsu za ní. "Co chceš dělat?"
Inna ztuhla a oči se jí zamlžily.
Matt přimhouřil ty své a automaticky se stáhl. Teď už je měla celé zakryté neprůhledným mléčně bílým povlakem.
Za asi pět vteřin dívka zamrkala. „Promiň. Vidím i když nechci,“ smutně se usmála.
Všimla si jeho vyděšeného výrazu. „Klídek. Mamka říkala, že je to děsivý. Ale já to nikdy neuvidím. Třeba mě někdy vyfotíš.“
Zavrtěl hlavou, aby si ji pročistil. „A? Cos viděla?“
„Nedívej se jim do očí. Mají tady hypnotizéra. Hajzlové.“
Chytila ho za ruku a on vytřeštil oči. „Co je-“
„Umím řídit...!“
„CO?“ vyjekl.
„Máme jen pár vteřin,“ odsekla, jako kdyby na nějaké stupidní otázky, jestli umí 13tiletá holka řídit, v tuto chvíli nevhodné. „A jo, umím. Celkem...“
Matt zakopl o drn trávy. Inna to ignorovala, nastoupila za volant a vyštěkla: „Pohni, nečekám!“
Zvedl se, ale udělal chybu. Když se za zády zapřel rukou, na okamžik se očima setkal s pohledem jednoho z mužů.
Na tváři se mu usadil kamenný výraz. Prudce otevřel dveře auta, černého Porsche, vytáhl vyděšenou dívku ven a tvrdě jí praštil o zem.
„Au,“ vyjekla.
Matt ji popadl za rameno a po zemi ji vlekl k agentům.
„Mrcha,“ skučela Lenna, kterou vzal jeden z nich do náruče a nesl ji k nim.
„Sakra Matte!“ zaječela Inna. „Vzpamatuj se! Matte!“
S vypětím sil se zvedla a dala mu facku.
Chtěla zachránit matku a teď jí chytí jen kvůli tomu nešikovi. Kupodivu nebyl pátek třináctého.
Její mysl formovala několik plánů za vteřinu. A schopnost vidět budoucnost je zase všechny vyloučila.
Až na jeden. Bylo jí to odporné. Ještě nikdy nic takového neudělala...
Ale copak má jinou možnost?
„Mami... Doufám že žiješ,“ zaprosila šeptem. „Jinak...“
A potom naklonila hlavu k Mattovým rtům.
Megan pohrdavě vyprskla. „Tfuj.“
Tak vodku s tonikem si už nikdy nedá. Aspoň ne v Chýši.
Barman protočil panenky. „Když ti to nechutná, dej si voraz, slečinko.“
„Pche.“
„Tisíc lidí, tisíc chutí,“ zazvonil ode dveří do kuchyně vysoký, dívčí hlas. „Mně ale teda chutná.“
Megan zvedla oči od téměř plné sklenice vodky.
Dívka byla zhruba v jejím věku. Měla světlé blond vlasy, sestříhané do kaskády, skoro až bílé, s tenkými barevnými melírovými proužky. Kolem šedomodrých očí měla černé linky, v nose piercing, a malou náušnici, miniaturní symbol jing-jang. Zdálo se, že vyzařuje jakousi tlumenou záři.
„Becky to říká dobře,“ přitakal jeden ze zákazníků. „Já ale zrovna souhlasím s tím, že tady je dobrý všechno, jen ne vodku.“
„Trochu světla?“ usmála se ta holka. Zářivky se rozsvítily dvakrát tak silněji a mnoho opilců naštvaně zasyčelo.
Muž za pultem se zamračil. „To by stačilo, Reb. Víme, že seš na svojí schopnost pyšná. Možná až moc.“
Megan tázavě zvedla jedno obočí.
„Rebecca je lumokinetička,“ vysvětlil. „Ovládá světlo.“
Bingo. Máme prvního adepta, pomyslela si Megan a usmála se.
Matt ucítil, jak se Inniny rty dotkly těch jeho.
Zpod rtů mu unikl povzdech a on se vymanil ze zamlženého oparu, který na něj uvrhl hypnotizér.
„Kur-“ –nebudeme zmiňovat. Vydávejme to za „kurník šopa“.
Inna se hbitě vymanila z jeho stisku a rychle zase usedla za volant. „Nesnáším je,“ mumlala potichu.
Matt otevřel dveře spolujezdce a tvrdě je zabouchl. „Cos to udělala?“
Zvedla oči v sloup. „Bylo to nutné. Jasný?“
Z kapsy vylovila klíčky a hrubě je natlačila do zapalování. Auto zabručelo a vyrazilo po silnici. „Heh,“ utrousila a pousmála se. „Málem bych zapomněla.“
Vytáhla pistoli a zamířila. Nepotřebovala se dívat na cestu, protože předvídala jak pohnout volantem.
„Co to-“ vyjekl Matt, než vypálila kulku. „děláš?!“
Další protočení panenek. „Ten stopař by nás rychle našel,“ odsekla. „Zabíjím je každou chvíli.“
„Jsi šílená!“ zavrčel ostražitě a o pár centimetrů se na sedadle odsunul.
„A kdo ne? Dneska?“ Inna měla ve tváři zdivočelý výraz. „Mám jen svůj cíl.“
„A nebojíš se jít přes mrtvoly, že?“ dodal zamračeně. „Jednou se ozve tvoje svědomí.
„Tys v pěti podpálil stodolu!“ odsekla.
„Jak to víš – to už se přece stalo dávno,“ obhajoval se.
„Jsem jasnovidka. Nevidím jen budoucnost.“ Otočila volantem vpravo a vyjela do lesa.
Matt vydechl a neřekl, co chtěl. Výčitky mě trápí. Moje svědomí se ozvalo.
Její ne. Ještě.
Ujeli asi třicet kilometrů mlčky, když minuli ukazatel s nápisem CATWOOD 5 km.
„Kočičí lesy, jo?“ přečetla Inna bezstarostně. „To zní zajímavě.“
Když Matt nic neřekl, vztekle se na něj otočila.
„Tak já ti povím, co dělá moje svědomí. Každej den, když se probudím, a vzpomenu si, že kvůli mně si odvedli maminku a dělaj na ní kdejaký pokusy, tak si to vyčítám. Je to, jako kdyby mě něco rvalo na kusy. Nepřetržitě.“ Inna zavřela na okamžik oči, které byly podivně červené. „Kdyby se mě nesnažila zachránit, mohla utéct.“
Matt jí pohladil po ruce na volantu. „Já...“
„Zkrátka je to moje vina. A já musím mámu dostat zpátky. Je to prostě můj dluh. Mám smysl pro čest.“
I když to není vidět.
V obchodě na pumpě ve městěčku koupila milované gumové medvídky pro sebe, a Mattovi vyhověla v přání o sýrové provázky. Vzala i pár hotových sendvičů a malinovou limonádu.
Matt co možná nejnenápadněji přihodil na pult krabičku cigaret.
„Viděla jsem to,“ zamumlala Inna, když se dělili o nákup na obrubníku.
„Co?“ opáčil nevinně.
„Ty cigára.“ Pohrdavě si odfrkla. „A je mi to víš kde, jestli to chceš vědět.“
„Sorry. Ale je ti třináct, tak jsem...“
Stáhla si gumičkou světlé vlasy do vysokého culíku. „Kouření je mi volný. Zkoušela jsem to, nic na tom není. Konec pohádky.“
„Žil jsem na ulici,“ řekl tiše Matt.
„Cože?“
„Na ulici,“ zopakoval. „Potom, co ten hajzl prozradil naší existenci, zabili je všechny. Mámu. Tátu. Nadju.“
V koutku oka se jí objevila slza. „To mě mrzí.“
„Bylo mi tenkrát jedenáct. Čerstvě. Šel jsem tátovi pro cigára, protože mi slíbil, že si budu za zbytek moct koupit provázky,“ zašeptal. „Našel jsem je... I psa. Štěně. Všichni byli mrtví. I moje malá sestřička. Bylo jí šest.“
Bylo ticho. Inna roztrhla sáček a strčila si do úst červeného medvídka.
„Pak jsem byl sám. A... mě, parchanta pitomýho nenapadlo nic jinýho, než tu krabku vykouřit. Ne najednou,“ skoro se pousmál, „ale postupně. Jednu ráno a večer. Jako taťka.“
„Pomáhalo ti to udržet v sobě vzpomínky.“ To nebyla otázka. Jen konstatování.
„Jo,“ přikývl. „Nejspíš jo. A pak... už je to jasný, co bylo dál.“
„Drogy?“
„Trochu.“
„Pití?“
„O něco víc,“ na to on. „Klasika.“
„A potom po tobě šli a tys byl na útěku,“ doplnila váhavě Inna.
„Hmm,“ pokýval hlavou. „Jsi fakt jasnovidka.“
„Na tohle nepotřebuješ žádný zvláštní schopnosti,“ namítla s plachým úsměvem. „Jen dobrej odhad a trochu empatickýho nadání.“
„Ty ho máš plnej kotel,“ opravil.
Pousmála se.
„Chceš medvídka?“
Matt přikývl a natáhl ruku k sáčku. „Jasně. Děkuju.“
Otřela si oči a rozmazala si tenkou vrstvu řasenky. „Sakra.“
„Ale prosím tě, jsi,“ uhýbl očima. „hezká i bez řasenky, to se vsadím.“
„Nechce se mi to říkat, ale asi bys to měl vědět,“ zaváhala.
„Co?“ svraštil obočí. Dožvýkal jablečného medvídka.
„Mrzí mě to.“ Inna namotala pramen vlasů, který se neposlušně uvolnil z culíku. „Ale byl to můj otec,“ vyslovila to slovo s velkou nechutí, „kdo nás prozradil. Je to jeho vina, že umřeli.“
„Probůh,“ zabručel. „Tvůj táta byl ten ministr dopravy?“
„Parchant to byl, to je celý.“
„No, sorry, že to říkám,“ zamumlal, „ale rád bych mu dal nakládačku.“
„To asi nepůjde,“ zachichotala se posměšně. „Je mrtvej. Zabili ho skoro hned po Odhalení. Protože to byl jedinej blbec, co se prozradil oficiálně.“
„Chrm.“
„Moje slova,“ pousmála se.
Po očku se po ní podíval, a náhodou se jejich pohledy střetly.
Zaváhal, ale nakonec se zařídil podle Čeho se bojíš, to udělej.
Vzal ten drzý pramínek a zastrčil jí ho za ucho. „Fakt jseš hezká.“
Zaváhala. „Díky.“
Pak vzala jeho ruku a jemně ji posunula na svoje rameno. „Promiň.“
Sklopil zrak. „Jen jsem...“
„Musím jít na záchod,“ zašeptala, zvedla se a utíkala za pumpu, hnědé oči plné slz.
Becca Flaxeová byla prostě pohodářka.
V klídku si zapálila na dívčích toaletách cigaretku, se zavřenýma očima potáhla, potom se zadívala na Megan a promluvila. „Takže co potřebuješ?“
Megan se pousmála a lokla si Top Topicu z tašky. V rychlosti a co nejstručněji vyložila Becce okolnosti M-Mina zmizení.
„Kdo je to M-M?“ otázala se celkem logicky. Vysadila se na mramorový pult kolem umyvadel. Minisukně, pod kterou měla leopardí legíny se jí o kousek vyhrnula. Vůbec nevypadala jako servírka.
„Marie Mainová,“ odpověděla Megan. „Moje nejlepší kámoška.“
Becca vyfoukla kouř. „Aha. Ale je jedna z nás?“
Asi taky patří k těm, co ostatníma opovrhujou, napadlo Megan. Přikývla. „To je snad jasný.“
„Hmm,“ přitakala dívka a zamyšleně namotala na prst jeden z melírů. Růžový. „To bude těžké.“
„S tím se počítá,“ odsekla Megan. „Kolik ti vlastně je?“
„Co na tom záleží?“ opáčila Becca a zvedla oči ke stropu. Ale odpověděla. „Patnáct.“
„Chrm,“ na to Megan. Mladší než ona?
„Nejsem žádnej zajíček,“ naježila se Becca. „Vypadni, jestli máš nějakej problém s mým věkem.“
„Ne,“ zaváhala Megan, „ale přece jenom... Jsme dvě.“
Becca se ušklíbla. „To přijde.“
Vtom si Megan vzpomněla na věc, která jí vrtala hlavou, když se včera po nepovedeném zátahu v Chýši ukládala ke spánku. „Dělá tady Káčko někdy razie?“
„Jasně,“ odpověděla bezstarostně Becca. „V jednom kuse.“
Megan zvedla jedno obočí. „Ale?“
„Máme tady jednoho kuchaře, pokud se tak dá nazvat,“ uchechtla se, „a ten má prorocké sny. Varuje nás vždycky, když se něco chystá. V klídečku.“
„Aha.“
„Hele,“ zasvítily jí oči. „nechceš se jít večer koukat ke mně na Nezvratný osud? Je to suprovej horor, mám všechny díly. Starý, ale pořád skvělý.“
Megan přikývla. „Když chceš.“
„Senza,“ usmála se Becca. „Chrm, stavím se pro tebe v osm. Kde bydlíš?“
Megan jí to bez okolků nadiktovala, přidala telefonní číslo. Poté hned z Chýše odešla, aby se stihla navečeřet ve svém oblíbeném bistru a ještě se nachystat.
K jídlu si dala obyčejný smažený sýr s kečupem – brigáda roznášení novin zrovna moc nevydělávala.
Doma nakrmila rybičky, umyla nádobí a připravila si kabelku. Potom se zhroutila na pohovku a přepínala kanály, než přijde Becca.
Když přišla, se smíchem se vydaly z bytu a na pár okamžiků to bylo stejné jako dřív. S M-M.
Megan byla tak zabraná do hovoru, že si nevšimla černě oděné postavy, která se skrývala ve stínu.
Zabouchly domovní dveře.
Postava, která se zdála být spíše mužská, se potichu vydala nahoru po schodech.
Inna a Matt mlčky seděli v autě. Ticho přehlušovalo jen hučení motoru.
Poté, co Inna utekla těsně před tím, než ji Matt stačil políbit, se skulila u zdi. „Nikomu nevěř. Jen sama sobě,“ zopakovala si hlášku z filmu Zombieland. „Je válka.“
Matt se po ní šel podívat, když se nevracela a nakonec ji přemluvil, aby se vrátila do auta.
„Hele,“ začal Matt. Inna se po něm ani neohlédla. „Promiň, byla to taková... spontánní reakce, jasný?“
Inna mlčky přikývla.
„Co kdybysme na to prostě zapomněli a chovali se, že se nic nestalo?“
„Fajn,“ souhlasila Inna konečně. „Takže už to nebudem rozmazávat.“
„Mám výst monolog o mý děsný minulosti?“ navrhl.
„To by bylo skvělý.“ Aspoň se budu moct soustředit na řízení, dodala v duchu.
„No jo,“ zarazil se Matt. „Ale ty už vlastně všechno víš.“
„Nevím,“ odpověděla Inna tiše. „Já vím jenom o tý děsný části tvý minulosti. Ale o tý dobrý nic.“
„Nevidíš to?“
„Ráda bych se něco dozvěděla až mi to ten dotyčný bude chtít říct,“ řekla váhavě.
„A co chceš vědět?“ zeptal se úplně tichounce.
„Jaks žil. Jaký byly tvoje sedmý narozeniny. Nástup do školy. Protože já nic z toho neznám,“ zašeptala a po bledé tváři jí stekla jedna velká slza.
„Proč?“
Inna pokrčila rameny. „Moje dětství nebylo zrovna klasický. Máma mě nechtěla pouštět mezi lidi, to abych nehysterčila před dětma kvůli mým vizím. K sedmým narozkách jsem dostala vrhací nože. A k tomu se ještě přidá táta, co na nás totálně kašle a dělá, že nás nezná. Ani alimenty neposílal. Byl to divnej člověk.“
„To asi jo.“
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk