Nenávistná bezmoc

Krev vroucí jako gejzíry islandské,
horký dech, obláčky od rtů rychlé,
objevující se a hned zas umírající,
pohlcené Nocí.
Pohled upřený, oči, jindy zelené,
teď rytinou Věčného snu jsou.
A touha konce v ních se zračí,
v odlesku Luny sílící.
A hned zas úsměv letmý,
přímý a stejně tak i chladný,
jako je teď krev v žilách,
ztuhlá jako socha dávno mrtvého hrdiny,
ztuhlá jako mrazem zabité zvíře.
Proměna byla dokončena,
ale začátek právě nastal.