Sněhurka

Sněhurka

Když mlha zimní, záříc štěstím plála
na sklonku loučících se podzimních dní.
Smál jsi se na mne, já s tebou se smála.
Hřál´s moje ruce a šeptal: „Nezmrzni.“

Kdo mohl tušit, jak je zima krátká?
Přec všichni mrzli, mě nezábly v ní dlaně.
A když jí chvějící se jaro zavíralo vrátka
splavila mě řeka jak dříví rozštípané.

V lednu jsem zkrásněla a potom už jen vadla.
Vichřice mi sílu dala, vybarvila líčka.
Do živoucích kaluží světla div jsem nepropadla.
V rámu dveří houpala se má hojnosti podkovička.

Však jaro táhlo se svým plukem, rozlámalo ledy.
S křikem vran se vytratila všechna moje krása.
Jen bezútěšný třpyt mi zůstal spolu s nůší bědy.
Umírám tu spolu s mrazy a svět nad námi jásá.

Dnes už jsem bledá jako stín.
Oblohou bílé mraky plují.
Roztávám se svým neštěstím.
A lidé nelitují...