Smrt

Smrt

Kapka deště na okno dopadá,
klíč do zámku pomalu zapadá.
Už slyším tvé vábení,
to sladké líbezné mámení.
Voláš stále a stále,
zatím co stojíš v sále.
Jenže já k tobě nemohu lásko,
i když na mne voláš krásko.
Moje tělo leží tu mrtvé,
opuštěné, bez duše své.
Vyšla z něj a teď čeká,
rozplývá se, jemná měkká.
To o mne máš strach, běžíš,
do mého pokoje vletíš.
Vidíš, že v posteli ležím,
jako když poklidně spím.
Na stůl krásnou růži pokládáš,
sladkou pusu na rty mi dáváš.
Jen co se jich jemně dotkneš,
„Jsi mrtvá“, řekneš.
Na tvých očích panika se skví,
každý z vás proč jistě ví.
Jak ráda bych ti řekla tebe miluji,
času s tebou stráveným nelituji.
Jenže já mluvit nemůžu,
už si vůbec nepomůžu.
Tvé oči nejsou v suchu,
sbohem lásko, aspoň v duchu…