Když tě pročítám...
Když tě pročítám...
Anotace: Napište mi prosím jak jste pochopili tento ústřižek z knihy, kterou čteme jen jednou...z knihy života.
Střepy kůže kropí otisky bílých dlaní v tmavém písku.
Suché rty smáčí žhnoucí pramen ničeho.
Kniha se rozevřela na stránce,
již jsem dosud přehlížel,
nechtěl ji číst.
Stránky bílé jako konvalinka
staly se rezavou ocelí,
která řeže do prstů.
Dotýkám se tě kniho, spálit tě již nemohu.
Komentáře (10)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk
Jsem ráda, že využíváš anotaci ;-)
Volný verš Ti taky svědčí, je dobrý v tom, že člověk může psát jaksi víc do hloubky a nemusí se tolik soustředit na rým...
Každý má svou bibli života, a občas se mu otevře na nevinných stránkách bělosti, která až řežou do svědomí... jindy zas své stránky slepí se ve vlhku a ne a ne je otevřít... člověk tím čekáním na otevření téměř zmírá bolestí... ale o tom je život, všechno má svůj rub a líc... s láskou však jde člověk stále dál a dál... a o to tady v lidském těle koneckonců jde :-)
08.01.2007 07:42:00 | Levandule
jsem tak rád že nacházím nové autory kteří se dají číst jedním dechem
07.01.2007 21:23:00 | Pavel Kotrba
v zivote se nam neco muze zdat krasne, nevinne, ale nakonec i to muze ublizit...
muze to o lasce, pratelstvi,...
ale je perfektni :))
07.01.2007 15:23:00 | nonick
taky to chápu jako zklamání...snesení se z obláčků opět na zem do reality...která není hezká
07.01.2007 12:22:00 | fuu
Cítím v tom změnu k horšímu (možná k dospělosti) a pak... rezignaci... anebo lásku?
07.01.2007 08:54:00 | Gentleman v rubikové kostce
