Jak to bylo, jak to je, nejméně nejpoetičtější člověk mého srdce.

Anotace: "Není větší odvahy, než se obětovat pro někoho s vědomím, že to nikdy nezjistí." Já ve své lidské zanedbatelnosti, si dovoluji říct: "Nemám více odvahy, než-li poděkovat tak, aby to nikdy nezjistil." Tady to nenajde. A proto mu píšu.

Poprvé zbitá, s oteklou duší,
Víčka má sklopené, schovat se chtěla,
díval ses na mě déle, než se sluší,
pochopil, že v očích bolest jsem měla,
(Byla tam, a byla silná, ale já myslela, že jsem silnější…)

Ptal ses mě stokrát co tíží mou hlavu,
ukrytá za dlaně moc jsem se bála,
Pomalu pochopils výkřiky z davu,
Pochopil, proč jsem se tak málo smála,
(Když sis poprvé všiml těch kreseb v mé paži…)

Jediný věděl jsi, jediný chápal,
směl jsi mě obejmout, křičet, i zbít,
V naivní, zbabělé mysli mé ´s tápal,
Učils mě znova žít, umírat, snít.
(Dodnes se snažím umírat podle Tvého návodu…)

Tisíckrát ptal ses mě: "A jsi s ním šťastná?"
Pokaždé s jiným, však vždy stejně tichá,
Tahle ta otázka, bolestně krásná,
každou noc znova mi v srdíčku vzdychá,
(Věř mi, že jednou bych Ti chtěla umět odpovědět…)

Na dlouho´s odešel, zkrátka jsi zmizel,
A tehdy přišla má nejtěžší zkouška,
Když jsi však konečně spatřil mou svízel,
Hned jsi mi jako dřív šeptal do ouška:
(„… Holka moje, proč se sakra tak trápíš…?“)

Poprvé dostal jsi chuť na rty moje,
Tak ochutnals, příchuť má „smích a la slzy“,
Líbal jsi tehdy snad dvoje, snad troje,
A ten můj taky, jak řekl mi brzy.
(Tobě jsem chutnala víc, než jsi čekal, a on už dávno byl závislý na jiné…)

Pak přišel okamžik, děsivá chvíle,
Zkusil mě zabít (lživě krásnými slovy!!!)
Stačilo pár minut a obětí milé,
Byl jsi hned u mě, snad přiletěls, kdo ví.
(Tehdy jsi mi zase zachránil život.
Schoulená Ti v náručí, s barbarsky obřími sluchátky
barbarsky k smrti nešťastně šťastná…)

A tak jsem žila dál sama a sama,
Byli jste daleko, každý z vás u své,
Studené noci, opuštěná rána,
Křik do polštáře, každý den snad po sté.
(Nevím, jak jsem přežila. Ale tím že jsem přežila, žiju.
A je to krásné.)

Když jsme se loučili, snad na rok snad déle,
Vzal jsi mě do oblak, otevřel mi oči,
Bylo to kouzelné, bylo to skvělé,
Jen pro ten okamžik, nikdy neskočit.
(Jednou to místo půjdu zkusit sama najít, a nebudu plakat,
protože vím, že máš rád, když se směju.)

Tak jsi mi odletěl, žiješ teď nově,
Nejkratší dopis, však víc jsi říct nemohl,
A já jsem navždycky zavázaná Tobě,
Kamaráde, Ty víš jaks mi pomohl.

Sám víš, že nemám jak Ti poděkovat.
Proto konec kopíruji z Tvého dopisu.
„Mám Tě ráda…
Opravdu moc.“