NIKDO TĚ NESLYŠÍ

Nevolníci na dlani
usrkávají poslední zbytky
božího rozmaru
stvoření člověka jak absurdní přání
jako hledat klid mezi smítky
už tak vydrobeného štěstí s příchutí durmanu

když našeptává ti vítr
a směje se ti nebe v popraskaném rámu
to zátiší na zdi ve stínu perutí
pohlcuje den co promítl
démonovu tlamu

síra tma s příchutí

děsivého přeludu

a v útržcích vlastního světa křičíš
ale nikdo tě neslyší
a možná ani nechce

a tak pláčou stíny tvých mrtvých přání
co jsou uvězněny
a vyvrženy na věčnost nekončících muk
protože v řetazech
je tvůj strach chrání
aby to znásilnění
vlastním hněvem
co jako zvuk
pohlcený příbojem prázdnoty
rozbíjí se o skály
už tak nahromaděného smutku
nad ztrátou vlastní identity.